Jiří Bigas

Praha
Český Krumlov

aliasbigas@post.cz

Středa

03.03.2023 11:57

1.

Měníme olovo na zlato.

Dopoledne jel do kanceláře. Praha byla ucpaná a nekonečné kolony aut se líně vlekly po ucpané magistrále, tudy jet neměl, tohle není cesta pro Pražáky, měl to vzít osvědčenými nábližkami dolů k řece, auta popojížděla od křižovatky ke křižovatce, od semaforu k semaforu. Někteří řidiči telefonovali, jeden četl noviny, měl je rozložené před sebou na volantu a to ho zneklidňovalo, protože právě toho vášnivého čtenáře Expresu měl za zády a při každém zabrzdění na červenou čekal, že mu nabourá kufr.

Když zazvonil mobilní telefon, pomyslel si, že ho uhánějí z kanceláře, bude to Babi Milady, pomyslel si.

„Haló.“

„Máš ještě toho známého v rozpočtovém výboru?“ Zeptal se Ruda Dub, že je Dub neřekl.

„Je to nula, politická mrtvola, nikoho nezajímá, je mrtvý, zemřel dávno před svou smrtí, ale zapomněli ho pohřbít.“

„Dohodil bych ti kšeft, jeden můj známý chce lobovat za ruské zbrojaře, určitě by se ti to vyplatilo, ale kdy říkáš, že to nemá cenu.“

„Co říkám? Nic takového jsem neřekl. Ať mi zavolá, Bergman není jediný člen rozpočtového výboru, se kterým občas zajdu na panáka, ale ať si ten tvůj tavarišč připraví igelitku s jedním mega.“

„Fíí, ceny šly nahoru?“

„To víš, měníme olovo na zlato. Jak velký kus si z toho ukousneš ty?“

„Já už mám zaplaceno dopředu, jedu s tím známým v jiném kšeftu. Mohl bych ti nalhat, že to je dodávka do nějaké třetí země, ale to bych ti lhal.“

„Hlavně se nepouštěj do kšeftů s Kimem. Nebo už nevolej, nerad bych, aby mi kvůli tobě tuzemská FBI napíchla telefon.“

Před jedenáctou byl v kanceláři a zdálo se, že tam jsou všichni. Ožana hlásil, že má protokol o nehodě toho Pomahače a významně se přitom díval na hodinky.

„Asi se ti předcházejí, kup si nové,“ poradil mu.

„Šéfe, volala nějaká paní, říkala, že je vaše žena, ale nechtěla říct, co chce, řekla, že ještě zavolá,“ oznámila mu Babi Milady, když mu přinesla první kávu. „Šéfe, vy máte manželku?“

„Asi ano.“

Už skoro zapomněl, že nějakou ženu, se kterou měl sdílet společný osud, měl.

„A vy to nevíte jistě?“

„Babi Milady, neotravujte. A zavolejte mi Karla Samce a Michala Moroze,“ zavolal na ni ze své kanceláře.

„Potřebujeme nové zakázky, uživit kancelář a sedm lidí, kteří chtějí desátého každý měsíc výplatu, není sranda,“ řekl těm dvěma. Ve skutečnosti myslel na to, z čeho zaplatí první splátku za nový byt a nové auto, když nevyjde případ Pomahač.

„Co zkusit inzerát v novinách: hledáme svědky události, která…“

„To je na nic. A hlavně chci nové kšefty.“ Co když ten s Dubem nevyjde… Vypadá moc lákavě, a Dub možná pěkně kecá.

„Tak zase udělejte nějakou kauzu s tou investigativní novinářkou,“ řekl Michal Moroz s odporem a šklebil se přitom, "s tou, co furt píše pomluvy o Státní bezpečnosti.“

„Koho myslíš?“ Zeptal se, aby ho nakrknul.

„Tu, co má pusu jako vrata, a kdyby neměla uši, tak se bude smát i vzadu.“

„Ty myslíš, českou Julii Roberts?“ Stejně jí musím zavolat, pomyslel si. „Babi Milady, uvařte mi novou kávu a zavolejte sem ostatní,“ zavelel. „Uděláme si poradu.“

„Šéfe, pijete moc kávy. A chybí pan Krbec.“

„Ten má na dnešek omluvenku, paní učitelko,“ neodpustil si.

„Volal ten nový klient, ten, co se mu zaběhla panička, a rozčiloval se, že jsme mu ji ještě nenašli,“ oznámil Buran.

„Třeba jí zabil a zakopal ve sklepě,“ řekl Ožana.

„To ne, on ji miluje, ale ona mu zřejmě nasazuje parohy s jedním mladým gigolem a teď spolu budou nejspíš někde v Karibiku.“

„Až jí dojdou love, vrátí se. Poraď mu, aby zablokoval všechna bankovní konta.“

„To není špatný nápad,“ řekl Karel Samec.

„Je to na hovno, možná na dvě,“ zabručel Buran.

„A něco dalšího?“

„Suchánek dneska fotí u vily poslance Bergmana, čeká, až vyjede s novým Audi A8. Objednali si to jeho partajní kámoši, ale můžeme to prodat i do Expresu.“

„Není to váš známý, šéfe?“ Zeptal se Suchánek.

„Je, ale ať klidně fotí a nestará se.“

„Já bych někam za první druhý roh poslal kluky z dopravního s radarem. Kdyby mu naměřili víc než kilo v obci, nebo alkohol v krvi, bylo by to ještě lepší,“ řekl Ožana.

„Klidně to udělej.“

„Jo, a potom za něho budu chodit vyřizovat pokutu. Já ze sebe udělám u dopraváků vola, a vy slíznete tučnou odměnu.“

„Říkal jsi, že máš protokol o dopravní nehodě Pomahače…“

„Jo, říkal, ale vlastně ho nemám. Kluci se mi do něj podívali a řekli, že v něm nic není, jenom popis události. Vébáci nic nevyšetřili, po týdnu jim to vzala státní a tím případ skončil.“

„To je divné, že to nevyšetřili, pokud neměli co tajit,“ řekl. Vlastně není, soudruzi po sobě často šli víc než po cizích agentech, tak co vyšetřovat, jestli to udělali sami, pomyslel si. „Dobře, ale ještě to zkoušej, třeba někde něco bude, každá malá zmínka nás může popostrčit o kus dál.“

„Je to na prd, šéfe.“

„Myslíš, že se po těch letech ještě dá něco dokázat?“ Zeptal se Karel Samec, když ostatní odešli. “Podle mne je to ztráta času.“

„Proč svlíkat kalhoty, když brod je ještě daleko?“

„Asi by to chtělo popostrčit, šéfe. Ožana dělá, co může, ale byl to obyčejný četník, šlapal chodník v Praze 2. Ty informace, co chcete, vždycky měla vyšší liga. A vy přece máte někoho známého na policejním prezídiu. Proč mu nezavoláte?“

„Borka?“

„Já nevím, jak se jmenuje.“

„Borek.“

Borek byl spolužák z právnické fakulty, někdo, s kým se mohl vždycky poradit, ve čtvrtém ročníku podepsal Chartu 77, nedostudoval, ale od Sametové revoluce byl na Policejním prezídiu, a on se s ním mohl poradit kdykoli byl v úzkých, nebo mu chyběly informace, ale už tam není.

„Zavoláte mu?“

Než stačil odpovědět, objevila se Babi Milady. „Šéfe, máte u mě telefon, volá nějaká Jiřina nebo Ina, prý se dobře znáte,“ řekla.

„Přepojte to sem.“

„Ahoj, volám kvůli tomu, co jsi nabízel minule,“ řekla Ina. Neříkal nic. „Ten Toufar mi nevyšel, vedení o něm už psát nechce, šéfredaktor tvrdí, že se v jeho případu nedá najít nic nového, že o něm všichni vědí všechno.“ Ale dalo by se, pomyslel si, stálo by za to najít jeho hrob, to by byl objev na novinářskou cenu, zatím nikdo neví, kam ho Státní bezpečnost zakopala. „Potřebuju něco jiného, nějakou pecku, jinak se mnou budou vymetat kdejakou blbou tiskovku minstra vnitra, ministra spravedlnosti, policejního prezidenta. Tak můžeme zkusit tu vyšetřovačku, o které jsi mluvil minule. Jak se vlastně jmenoval ten tvůj estébák?“

„Karel Pomahač. A není můj.“

„Zkusím o něm něco zjistit a zavolám ti.“

„Dobře, Babi Milady ti sepíše, co jsme zatím zjistili my, a pošle ti to ještě dnes faxem, ahoj.“

O akci Páter jí nic neřekl.

Potřeboval být chvíli sám, měl takové nejasné tušení, že se dotýká něčeho velkého, závažného, i když ještě nedovedl říct proč a čeho. Ne, estébáci se mezi sebou nezabíjeli jen tak pro nic za nic, něco v tom muselo být. Na dopravní nehodu stejně jako Karel Pomahač mladší už nevěřil, ale cítil zvláštní nechuť hrabat se zase po letech v jejich špíně. Ale když to nechám vyšetřit Inu, ona bude mít slávu a já peníze. Co by musel spáchat, aby ho zabili? Zamyslel se. V jeho osobní složce nic nenaznačovalo, že se blíží konec, byl uvědomělý, měl správný třídní původ, zásluhy, mravní profil podle tehdejších měřítek v pořádku, ale to, že složka končí náhle a nepokračuje dál a něco v ní chybí, něco vážného naznačuje. Bohužel právě jen naznačuje. Potřebujeme pokračování a pokračování musí najít pan Krbec.

Vyrušil ho Michal Moroz. „Ožana zase blbě kecá. Co kdybyste ho vyhodil, šéfe? Je to bývalý esenbák, neumí nic, jen šlapat chodník.“

„Tak ho nech kecat.“

„Dobře, ale dobře to není.“

„Potřebujeme ho, je to tupý, ale věrný pes, dobře ví, že tohle je jeho konečná, udělá pro nás všechno.“

Mohl by do toho zapojit Michala, ale není tak starý, aby tu dobu prožil na vlastní kůži, a padesátá léta jsou pro něho jen stará slavná historie. A třeba něco vyšťourá Ina.“

„Šéfe, nepotřebujete něco?“ Zeptala se Babi Milady. „Půjdu na oběd.“

„Samozřejmě.“

„A, šéfe, nechte si ty protivné poznámky na učitelky, ano?“

„Že jí to trpíte,“ podivil se Michal Moroz.

Zůstal v kanceláři sám, zkoušel ještě přemýšlet o podivné smrti estébáka, ale nevymyslel nic, i když v hlavě se mu rojily všelijaké myšlenky, a hlavně neodbytná, zajít do kavárny v Tančícím domě na pořádné espreso. A ještě jedna navíc.

Jak měnit olovo na zlato?

 

2.

Když chceš s něčím opravdu začít, začni.

Telefon zvonil jako v telefonní ústředně. Seděl v kavárně, ale klidně mohl sedět v kanceláři, jeden hovor za druhým. Nejdřív zavolal Chára: „Martine, mám pro tebe dobrou zprávu, Pan Vajíčko přijal naše pozvání, tedy převzal moji pozvánku a slíbil, že se zúčastní. Určitě musíš přijet, Pan Vajíčko tam bude a moc se na tebe těší, já ho odpoledne přivezu a večer zase odvezu domů. Kdybys ho viděl, je stále stejný, svůj, stále tak starosvětsky vzácný.“

„Vskutku?“

Řekl to, jen aby ho naštval, ale Chárovi to mohlo připomenout jejich dávné studentské žertíky, jak po Panu Vajíčkovi opakovali to komicky starosvětské vskutku, ale možná ho neposlouchal, protože klidně pokračoval: „Oficiálně začne třídní sraz v pět, ale Ota organizuje fotbalový zápas, angličtináři proti němčinářům jako za starých časů a ten začne ve dvě hodiny odpoledne, hřiště je hned u penzionu, počasí nám snad vyjde. Tak to je zatím vše, co jsem ti chtěl říct. Vlastně ještě něco. Víš, že Ota už není v Praze v archivu, vrátil se domů a pracuje jako manuál?“

„Teď už ano.“

Potom zavolal Pomahač: „Jak vám to jde?“

„Nikde toho moc není, jen prázdné spisy, asi z toho nebude nic, nevím, jestli něco zmůžeme,“ řekl mu.

„Já vím, že se vám do toho moc nechce, mně by se také nechtělo. Ale proč myslíte, že jsem si vybral právě vás, pane kolego? Jste jediný, kdo to dokáže. „Vím o vás všechno. Martin Zlatník, letos vám bylo čtyřicet, vystudoval jste práva, začal jste v Brně, pokračoval v Praze, byl jste krátce v podniku zahraničního obchodu, měl jste politické problémy kvůli svým stykům s disentem, byl jste v novinách a v polovině devadesátých let jste si založil detektivní agenturu, máte zajímavé konexe, ze zahraničního obchodu i z novin, a dost zvláštní spolupracovníky.“

Ještě zapomněl dodat: potentní, blonďák s modrýma očima, sto osmdesát centimetrů vysoký, štíhlý, idol žen. Pocítil zvláštní odpor k tomu muži.

Takoví jako on mu otrávili kus života, prudili kvůli dlouhým vlasům, džínsům, tričkům s hipísáckými motivy, kvůli bigbítu. A ten jeho táta – estébák, i když mrtvý, pořád je to hnusná svině z padesátých let, spolehlivý soudruh, podle nadřízených, i když trochu výbušný, oddaný budovatel, který střílel na hranici na kopečkáře a později u Státní bezpečnosti likvidoval kláštery a kulaky, a nejen ve službě, ale i po práci otravoval sousedy v domě s tou jejich zvrhlou ideologií třídního boje a likvidace tříd, přeloženo, nepohodlných lidí, v zájmu mlhavé vize o nějaké lepší budoucnosti.

„Vy přece znáte spoustu nových lidí z politiky, znáte lidi z vyšetřování zločinů komunismu, máte své zdroje u policie. Pane Zlatníku, oni mi zabili tátu, nikdy jsem ho neviděl, a on nikdy neviděl mne, stalo se to pár dnů před mým narozením,“ naléhal. „Umíte si představit, jaké to bylo pro matku a jaké bylo žít bez otce? Zvýším vaši odměnu, jestli jde o to.“

„Já si to ještě rozmyslím, něco zkusíme.“ Něco na tom případu ho stále vyvádělo z míry, a nevěděl co. „Jestli to Státní bezpečnost chtěla zamaskovat, zamaskovala to důkladně.“

Nakonec zavolala Babi Milady: „Byl tady pan Krbec a nechal vám u mne nějaké lejstro, vlastně dvě.“

„Já brzy přijdu, hned tam budu,“ slíbil.

„Dáte si kafe?“ Uvítala ho Babi Milady.

„Ne, teď jsem měl dobré silné preso, ale možná později.“

Pan Krbec popsal stránku a půl. Psal psací perem, drobným písmem pečlivého úředníka nebo školáka, na linkovaném papíru vytrženém ze sešitu A5 s pečlivě zastřiženými okraji.

Akce Páter.

Nechci vás trápit estébáckou hantýrkou, tak zde svými slovy shrnu vše, co jsem zatím vyčetl z archivních dokumentů, napsal.

Cílem Státní bezpečnosti bylo donutit mladého faráře Jana Heryana, kterému lidé v okolí dali přezdívku Svatý Jan, aby s nimi spolupracoval. Místo duchovního správce farnosti v Rájci, kde v té době působil, bylo dlouho opuštěné, představitelé režimu měli pocit, že to je na věčné časy, kostel zavřou a bude to. Jenomže když do Rájce přišel páter Heryan, vzala tahle jejich představa zasvé. V kostele se objevilo spoustu věřících, v okolí žili hlavně noví dosídlenci, rumunští Slováci, nábožensky silně založení, tvrdohlaví, lidé z Karpat, tvrdí k sobě i k druhým, kteří silně věřili a pro které byl kostel a farář alfou a omegou jejich životů, kteří pro komunistický režim představovali konzervativní, skoro nepřátelskou skupinu, politicky neuvědomělou, stranicky neorganizovanou, nestarali se o Stalina, nestarali se o Gottwalda, často neuměli číst a hlavním zdrojem informací pro ně byla fara, nechtěli do družstva, chtěli hospodařit sami na svých malých pětihektarových hospodářstvích. Nedělení návštěva kostela, křty a biřmování dětí, zpověď a přijímání i poslední pomazání pro ně byly důležitější než únorové vítězství pracujícího lidu. Proto Státní bezpečnost chtěla faráře získat na svoji stranu, dokonce mít v jeho osobě informátora, který jim bude hlásit, jestli věřící něco nechystají, radit, jak na sedláčky zatlačit, aby byli povolnější vůči režimu, vstoupili do družstva, poslali děti do svazu mládeže a do pionýra. A samozřejmě ho chtěli ovlivňovat, aby pracoval i v kostele pro režim, kázal víc o míru a pokroku a méně o míru v duši. Stal se pravý opak, farář kategoricky odmítl nabízenou spolupráci. Počet účastníků bohoslužeb stoupal a přibývali dokonce lidé z širokého okolí a mladí lidé. Rostl počet křtů, církevních sňatků a pohřbů. Státní bezpečnost byla postupně stále víc znepokojena jeho aktivitami a byla vůči němu stále nepřátelštější a agresivnější.

Podle všeho se jim faráře nepodařilo ani přesvědčit, ani zlomit, a farář náhle zemřel. Tím případ končí.

Dvě úmrtí v jedné malé vesnici, kněz a estébák, to je hodně podivné, řekl si, když přemýšlel, čeho se teď chytit a jak dál. Pokud ta dvě úmrtí spolu souvisejí, dostane nás to o hodně dál. Musíme zjistit, kdy přesně zemřel Karel Pomahač a kdy zemřel kněz, pomyslel si, když zazvonil telefon.

„Haló.“

„To jsem já,“ řekla Ina. „Volám ti proto, že jsem se začala zabývat akcemi estébáků proti katolické církvi, byla jsem i na arcibiskupství a tam mi dali zajímavé tipy.“ Když nic neříkal, pokračovala: „Ale podívala jsem se i na toho tvého Pomahače.“ Že není jeho, už jí neřekl. „Jeho složku má ÚDV a vypadá to, že se v tom asi nedávno někdo šťoural.“ Že to byli jeho lidé, jí také neřekl. Naučil se nechávat si vždycky něco jen pro sebe. „Ale mám ještě jiný tip, našla jsem podivné úmrtí kněze, a nemyslím Toufara, kterého den před smrtí vyslýchala estébé, prý spáchal sebevraždu, ale je to podivná smrt a navíc bez řádného ohledání lékařem, bez pitvy, asi se do toho pustím a ten tvůj případ nechám plavat.“ Kde tenhle tip získala, na arcibiskupství nebo v ÚDV, neřekla, možná si také ona zvykla nechávat si něco jen pro sebe.

„Kde se to stalo?“

„Počkej, někde to tady nám, v jižních Čechách, v Rájci, nevím, jestli to čtu dobře, mám tu jen narychlo načmárané poznámky v bloku. Ty jsi tam odtud. Neznáš to tam?“

„Ne, neznám,“ řekl rychle, jako by se bál, že zapomene na svůj zvyk a řekne ano.

No páni, to nebude náhoda. Asi to spolu opravdu souvisí? Vsadím boty, že to spolu souvisí.

„A jméno toho kněze znáš?“

„Heryan. Pustíme se do toho?“

Právě jsme začali.

 

3.

A já sám, vždycky sám.

Sedl si do křesla, u Babi Milady si objednal silného turka, vzal si na klín blok a propisku a začal rekapitulovat: Pomahač se zúčastnil akce Páter, hned potom zmizel ze spisů Státní bezpečnosti. Samozřejmě, zemřel, ale co když smrt není skutečný důvod, proč jeho osobní spis končí. Důvodem může být i něco jiného, ale co… A co když jeho smrt je následkem akce Páter? Tenhle způsob se mu v minulosti už vícekrát osvědčil. Důležité je najít ty správné otázky, protože správné otázky vedou ke správným odpovědím. A jak to všechno souvisí se smrtí, možná sebevraždou kněze? Co se tenkrát v Rájci stalo… U koho začít? U Pomahače ne, tam se fakta ztratila, zmizela v propasti času nebo ve stoupě. Takže u faráře Heryana? K tomu, aby měl definitivní jistotu, že ta dvě úmrtí spolu souvisejí, potřeboval dvě věci. Zjistit pro začátek datum dopravní nehody a datum úmrtí kněze.

„Babi Milady, zavolejte mi Ožanu.“

A Ožanovi nařídil: „Zjisti mi přesně, kdy Pomahače staršího srazilo v Rájci auto!“

„Provedu,“ zasalutoval. To je vůl, pomyslel si. “Ale dnes to nebude.“

„Babi Milady, zavolejte panu Krbcovi a zeptejte se ho, kdy přesně, na den přesně, zemřel farář Heryan.“

Karlu Samcovi a Michalu Morozovi jen o pár minut později oznámil: „Přemýšlím o tom, že se spojíme se Inou, tou investigativní novinářkou, a budeme na téhle kauze dělat společně. Bude s tím hodně práce a my musíme dělat i na jiných případech.“

„Šéfe, vykašlete se na tu policejní matraci,“ poradil mu Michal Moroz.

Nevšímal si toho.

„Někdo musí okamžitě odjet do jižních Čech a vyslechnout svědky nebo pamětníky.“

„To je přece tvoje parketa,“ řekl Karel Samec.

„To ano, ale nevím, jak bych to stihnul.“ Přitom už věděl, myslel na to vzít s sebou dolů do jižních Čech Inu a strávit s ní den, vlastně noc, v nějakém příjemném penzionu v Českém Krumlově, v pátek ji poslat domů vlakem nebo autobusem a sám tam zůstat až do srazu spolužáků. „Ale nějak to stihnout musím.“

„Mám tady objednávku na jednu sledovačku,“ řekl Karel Samec, „volal nějaký Franta Rámus, když jsi tady po obědě nebyl, a tvrdil, že se znáte a že o tom s tebou nedávno mluvil.“

„To je jméno, co je to za jméno?“ Řekl nevrle Michal Moroz.

„Nemluvil, ale to je jedno, vím, o koho jde.“

„Chce kompro na nějaké lidi, nebo na nějakého člověka, se kterým podnikal, moc jsem mu nerozuměl, cokoli, čím ho přitlačí ke zdi, aby dostal zpátky zdefraudované peníze.“

„Vím o tom, společník vyluxoval bez jeho vědomí firemní konto, jenomže měl dispoziční práva, a tak s tím u soudu nic nepořídí. Řekl něco, na co bychom se mohli zaměřit, ženské, hazard a tak.“

„Nic.“

„Šéfe, poraďte mu, ať si najme Ukrajince, aby mu rozbili hubu,“ poradil mu Michal Moroz.

„Dáme jeho společníkovi do kanceláře štěnici a budeme mít všechno, co se u něj šustne, telefony, rozhovory…“

„Hlavně se přitom nenechejte nachytat.“

„Bojíš se další aféry Watergate?“

„Dáme to Ožanovi?“

„Ten na to nemá koule!“ Řekl Michal Moroz.

„Tak to udělej sám. Ale nezapomeň, že se změnila doba, montérky s nápisem Benzina na laclu si na to neber.“

„Nejsem blbej!“

„A potom tu mám jednu politickou špínu,“ pokračoval Karel Samec a přehraboval se přitom důležitě v papírech, ve kterých si rád dělal pořádek, ale nikdy, když byl sám, potřeboval, aby ho při tom ostatní viděli a uznali, jak moc toho má, „starosta Peňáz chce vyhrabat něco na svého kritika v zastupitelstvu, který ho obvinil z korupce a braní, úplatků, třeba že je na kluky, že je na holky, z čehokoli. Sám starosta se brání, že obálky nebere, a má recht, protože úplatky nedostává v penězích, ale jako byty od stavebních firem, v každém developerském projektu, kterému dá zelenou, dostane byt, a už jich má tolik, že je nemá na koho napsat, manželka má dva, on tři, obě děti po jednom. Dobrý, ne.“

„Kolik to hodí?“

„V případě úspěchu možná padesát klacků.“

„Na tu druhou věc pověste Suchánka, ale ať proboha nefotí lidem záda, potřebujeme obličeje.“

„To se rozumí,“ řekl Karel Samec.

Byl už večer, když jel domů a po cestě přemýšlel. Mohli estébáci tlačit na kněze tak, že už to nevydržel a spáchal sebevraždu? Mohli. Mohli na něho něco mít, něco kompromitujícího, podlehl pokušení a potom začal mít výčitky svědomí, takže se zabil? Ano, určitě. O Toufarovi estébáci tvrdili, že je pedofil, mohli si něco vymyslet i na Heryana. Hledal správné otázky, protože otázky vedou k odpovědím. A jak s tím souvisí smrt Karla Pomahače staršího? Ano, jak! Důležité je zjistit, co bylo dřív, slepice nebo vejce. Kdo umřel jako první? A proč?

Doma si uvařil kávu, sedl si k televizi a o chvíli později u zapnutého televizoru usnul.

Měl podivný sen. Probudil se někde, nevěděl kde, v jakém městě, byl sám v prázdných ulicích bez lidí, mezi domy se slepýma očima vytlučených oken a najednou dostal strach z té prázdnoty a samoty, a to bylo zvláštní, protože samoty se nikdy nebál. Byl rád sám, raději sám, než s jinými lidmi, ale v tom snu měl hrozný, až umrtvující strach. Probudil se v prázdném bytě na pohovce a žádné obvyklé žertování, když jsem sám, nemusím se bát špatné společnosti, v hrobě budeme všichni sami, kterým odmítal každý pokus kamarádů analyzovat jeho znovunalezené staromládenectví, nepomáhalo. Vlastně ani nebylo s kým žertovat. A ani po probuzení ho ten tísnivý pocit neopouštěl. A to si uvařil druhou silnou kávu. Zavolal Mišpulce:

"Jsem doma. Přijdeš?“

Nechtěl být sám. To ho zaskočilo.

 

Číst dál? Klikni.