Sobota

1.

Včera není dnes.

Probudil se v osm. Probudilo ho zvonění mobilního telefonu, venku za maličkým oknem už svítilo slunce, pokoj už mu nepřipomínal vězeňskou celu, ale měl pocit, že se tentokrát nevyspal dobře. Nevěděl, kolik může být hodin, šest, sedm, nebo deset, jestli nezaspal snídani, cítil se unavený, dlouho do noci mu v hlavě strašily naléhavé otázky, ale ani jedna nebyla ta správná, protože správnou odpověď nenašel. Telefon na nočním stolu bručel jako obrovský podrážděný hmyz, natáhl se pro něj. Na displeji bylo 08:01.

„Haló.“

„Nespíš, kdy se vrátíš?“ Zeptala se Mišpulka. „Nelituješ, že jsi mne tam nevzal s sebou?“

„Ano, skoro ano,“ řekl, aby ji potěšil.

„Asi si to tam užíváš, viď?“

„Samozřejmě.“

„To ti závidím. Kdy se vrátíš do Prahy?“

„V neděli nejpozději v pondělí.“ Opravdu není co závidět, pomyslel si, co je to za zábavu hrabat se ve špinavé, půlstoletí staré minulosti, poslouchat příběhy lidí, kterým někdo ublížil a oni dodnes nemají odpovědi na své neodbytné otázky, mluvit s někým, s kým bych nikdy dobrovolně mluvit nechtěl, poslouchat stížnosti na nové křivdy páchané ve jménu pravdy a lásky. „Já ti zavolám, až budu na cestě, a můžeš ke mně večer přijít.“

„Když budu moct,“ řekla a snažila se, aby to znělo lhostejně. „Ale ne, přijdu ráda.“

U snídaně si vybral na snídaňovém pultu míchaná vajíčka s párkem, ta se mu nikdy nepřejí, a studené mléko. Nakonec si dal ještě kávu, silné espreso, a koláček. Správná otázka není: kdo zabil Pomahače? Napadlo ho, když pil svoji černou kávu bez mléka. Správná otázka je: proč Státní bezpečnost zabila Pomahače?

Zaplatil za dvě noci, sbalil si bágl, hodil ho do kufru auta a vydal se na obhlídku města. Z náměstí na zámek a zpátky po hrbolatém dláždění, do kostela sv. Víta. Nakonec ještě k synagoze a zpátky kolem řeky. A je skoro poledne. 

Oběd si naplánoval v Rožmberku. Moc mu nechutnal, snídal pozdě a vydatně, ze starého guláše byla cítit paprika.

Neodmítl nabízenou kávu, zaplatil a chvíli poslouchal útržky řečí od vedlejšího stolu. „Co vy víte o pohraničí? Hovno! Já tady žil. Tady nebylo nic, všecko vybudovali komunisti, papírnu ve Větřní, přehradu na Lipně. Já vím, že včera není dnes, dneska se na všechno hází špína, jsem zvědavý na to, co vybudujete vy. Tady se střílelo. A tam nahoře v kopcích kolem Malšína chodil na hranice až od Krumlova Král Šumavy, Jan Král, ve Vyšším Brodě měl u doktora Zenáhlíka tajnou vysílačku, tou se domlouvali, koho převede od nás na Západ a jakýho agenta přitáhne z Německa k nám. Co vy o tom víte? Hovno. Agenti se tam nahoře v kopcích courali jako ve Varech na promenádě. Tady byla válka…“ Poslouchal by dál, ale zazvonil mu telefon. Vyšel na chodbu, vlčák toho muže vstal, jako by chtěl jít s ním, nebo se ho pokusil zadržet, stiskl tlačítko se zeleným telefonkem.

„Haló.“

„Pane Zlatníku, vím, že je sobota, ale doufám, že vás neprudím zbytečně, něco jsem našel,“ řekl pan Krbec.

Podíval se na hodinky. „To nevadí, povídejte.“

„V archivu komunistické strany, který převzalo vnitro, jsem našel udání, kdoví jak se to tam dostalo, je anonymní, ale psal ho někdo, kdo asi o případu v Rájci věděl víc.“

„Co se tam píše?“

„Je tu jediná věta: vážení soudruzi, upozorňuji, že smrt rájeckého faráře pátera Heryana nebyla sebevraždou, za to, že dáme nepřátelům našeho lidově demokratického zřízení po hubě, se nemusíme stydět, naší věci ale neprospěje falšování skutečnosti, míru zdar. A.“

„A?“

„A jako podpis.“

„Aha.“

Hned na to zavolal Inu.

„Ty žiješ?“

„V bývalém archivu komunistické strany je udání, máš tužku a papír, já ti to nadiktuju: vážení soudruzi, upozorňuji, že smrt rájeckého faráře nebyla sebevraždou, za to, že dáme nepřátelům našeho lidově demokratického zřízení do huby, se nemusíme stydět, naší věci ale neprospěje falšování skutečnosti, míru zdar. A jako podpis. Máš to?“

„A jako podpis co?“

„A je podpis.“

„A jo.“

„Vydej se po téhle stopě, nevím, jestli půjde zjistit víc, zajímavé by bylo, odkud tohle udání přišlo, a co s ním soudruzi udělali, pokud něco… A možná víc pro tebe než pro mne.“

„To jsi hodný, že na mne myslíš,“ řekla. Řekla to ironicky? Nepřemýšlel o tom dál. „Informaci za informaci,“ řekla ještě, „za akci Páter byli všichni příslušníci nasazení na faráře Heryana povýšeni. Mám tu tři klíčová jména: Bajaja, to je dobrý jméno, ne, ten tvůj Pomahač a nějaký Beran.“

To jsou vrazi, rozhodl se, a on není můj.

„Ale kdoví, kde ti další dva chlapi jsou a jestli vůbec žijí.“

Když to nebyla sebevražda, mohla to být nešťastná náhoda, jako s farářem Toufarem, přehnali to, vymklo se jim to z rukou a chtěli to zamaskovat, přemýšlel. Ale to si jen namlouvám, byla to vražda, proto ji nesměla vyšetřovat krajská kriminálka. Proto případ převzala Státní bezpečnost, aby náhodou mordparta nezjistila pravdu, a svědky v Rájci vystrašila tak, že ani dnes nepromluví.

Ještě stihnul zavolat Michalu Morozovi. „Najdi mi estébáka, který se jmenuje Bajaja, křesní jméno neznám, ale v padesátém šestém sloužil na krajské správě v Českých Budějovicích.“

„Jak to spěchá, šéfe?“

Včera bylo pozdě.

 

2.

Každým metrem k cíli blíž.

Vyjel a jel, jako by ho honili. Ale času měl víc než dost, za dvacet minut je na Lipně, za pět minut na hřišti za bývalou rotou Pohraniční stráže, za dvě minuty převlečený do dresu a za minutu dvě už vbíhá na hřiště srdečně pozdravován oběma stranami dnešního mače. Angličtináři proti němčinářům. To bylo tradiční rozdělení všech jejich utkání.

V zatáčkách, které kopírovaly meandry Vltavy, zazvonil telefon, ubral plyn a zvedl to.

„Haló.“

„Jsi v Budějovicích?“

„Teď v Rožmberku, jedu na Lipno na třídní sraz, ale o tom jsem ti asi říkal.“

Burák, kdo jiný.

„Můžeš se zastavit?“

„To bych rád, ale nemám čas, mám málo času. Něco tady vyšetřuju a konec mi pořád uniká.“

„Znám tě, ty když se do něčeho zakousneš, nepustíš.“

„Bydlíš pořád ve Vyšším Brodě?“

„Mám barák pod klášterem u řeky. Máš to po cestě.“

„Já ti zavolám.“

Přemýšlel o svých spolužácích, na které se těšil, netěšil, chci je vidět a budu si s nimi v mlze uplynulého času mít co říct, přemýšlel. Chára byl primus třídy, vždycky se tak cítil a všechno věděl nejlíp, dobrý sportsman, i když s hendikepem několika dioptrií. Pavel Rosa, trochu naivní, vždycky mu visel očima na rtech, když jim věšel bulíky na nos, a nikdy s ním nechtěl nikam jít, bál se průšvihu, ty mi zase uděláš ostudu, bránil se, obviňoval a rovnou vyčítal. Tvárný až beztvarý Vejdělek, inženýr každým coulem, praktický bez fantazie, vyhovující každému režimu. Pivní pes, aspoň s ním by mohla být sranda. A samozřejmě dvojčata Kája a Pája, ale dvojčata to nejsou, ani sourozenci, ale jsou pořád spolu, se stejnými vtipy, nápady a názory jako přes kopírák, nerozluční jako dvojčata. Bude to otrava. Nebo ten šplhoun Piškula, vždycky byl bílý a buclatý jako sádrový andílek, ale kdoví, jak vypadá teď. Budu si s nimi mít co říct?

Vždycky měl rád svoji osamělost a ještě víc anonymitu, do které se zabalil jako do pršipláště. Najednou měl chuť otočit auto a vrátit se do Rožmberka, do Krumlova, do Českých Budějovic, do Prahy.

Sakra!

Na křižovatce U Veverek odbočil doleva a místo na Lipno jel opačným do Zálesí.

Ale to je jako z bláta do louže.

Tabule s nápisem Zálesí stále stejná, samozřejmě, není to ta stejná jako před lety, určitě ji několikrát vyměnili, ale je na stejném místě, na stejném nebo podobném betonovém sloupku. Na návsi chodí důležitý páprda, možná nový starosta Kaška a v hospodě Na růžku vykládá Jouda, že Zlatník se odrodil, a přitom je to nejlepší doma a na dráze, vlastně teď vykládá, že já dělám v Praze obci ostudu.

Ale ne.

Na Lipně bude Trumpeťák a Kundík a budou tam všechny bubliny, ty holky, které neviděl od maturity, Tůmovi, které neviděl od jejich emigrace do Francie, a Ota. Na toho se těšil a nejen proto, že bude dalším zdrojem informací. Byl to jen krátký záblesk špatné nálady.

Nějak to přežiju…

Nahoře na kopci zabrzdil, nacouval na malý plácek, který vede ke Kalvárii, na oči si nasadil sluneční brýle, aspoň stín anonymity za tmavými skly, zatočil volantem a jel zpátky, jel do Vyššího Brodu a na Lipno.

A přijede i Pan Vajíčko!

Vzpomněl si, že ho v kanceláři sháněla bývalá manželka, možná něco potřebuje, a zavolal jí.

„Prý jsi mne sháněla. Potřebuješ něco?“

„Potkala jsme naše bývalé známé, říkali, že vedeš strašný život, trochu mne to vyděsilo. Mám o tebe starost.“

„Neměj péči.“ To ale nechtěl, nechtěl, aby to vyznělo tvrdě a odmítavě. „Jsem teď na setkání spolužáků v jižních Čechách. Až budu v Praze, zavolám ti, můžeme zajít na oběd, nebo na večeři. Uvidíš, že já jsem já,“ zavtipkoval.

„To budu ráda.“

Bylo pár minut po druhé, když zastavil ve stínu topolů u škvárového hřiště. Spolužáci už tam byli, major Hora, Kundík, ten prcek se svatozáří kudrnatých vlasů kolem hlavy, a Roman Prorok. Vytáhl z kufru auta svůj luxusní kožený vak s drahou kovovou značkou ve tvaru krokodýla. Ten plíšek byl dražší než celý vak.

„Co to máš za bágl, jedeš na vodu?“ Zeptal se Roman Prorok.

„Ha-ha“

Hora ho nepoznal. „Vás neznám, řekl podezíravě. S kým jsi seděl v lavici?“

„Děláš si srandu, soudruhu magore?“

Ale majora Horu to nepřesvědčilo. „Kluci, kdo to je, znáte ho?“ Ptal se dokola. „Fakt ho neznám, nevzpomínám si.“

„Kde máte ostatní?“

„Nazdar vole,“ přivítal ho Talián. „Co se divíš, je to zelený mozek,“ řekl.

„Do prdele, Martine, co to máš za auto, takovej bourák, to nemyslíš vážně,“ řekl Kundík. „Kde na to bereš, jsi snad milionář?“

Jestli jsem si to nemyslel, pomyslel si.

„Máš sklápěcí střechu?“ Zeptal se Roman Prorok.

„Tohle není kabriolet.“

S malým zpožděním dorazil zpocený Ota. „Řeknu ti to potom,“ řekl, když si svlékal košili. Fíla, pořád má účes na prdel, pěšinku uprostřed hlavy, ale vlasy mu od maturity prořídly, a tak je ještě směšnější než dřív. Major Hora si vzpomněl, kdo je, „znám tě, ty jsi seděl v první lavici u okna,“ řekl. A potom i Chára a Talián. Na malý fotbálek mezi dvěma hokejovými brankami to stačilo.

„Ten bavorák na parkovišti je tvůj?“ Zeptal se ho Talián, když dohráli.

„A koho jiného,“ řekl Chára.

„Je to taková velká silná kraksna, traktor pro bohaté. Chci něco osobitějšího, možná sportovní verzi Jaguára.“

„Proč si nekoupíš pořádně nadupanou mašinu?“ Zeptal se Talián.

„Co bych dělal s lokomotivou?“

„Myslím motorku, ty vole. Já mám Hondu supersport. Víš, co to je mít pod zadkem skoro dvě stě koní, na tachometru sto osmdesát a ve vlasech stříbrný vítr?“

„Kde na to berete? To snad kradete?“ Naježil se major Hora.

„Dík, ale zatím nemám v plánu dát se zapsat na seznam dobrovolných dárců orgánů.“

„Martine, o Pomahačovi nevím nic, nic jsem nezjistil, možná je to moc dávno, a doma v dokumentech o něm nic nemám, řekl mu Ota, ale možná znám někoho, kdo by ho mohl znát. Je to protivný dědek, byl skoro celý život u pohraniční stráže, zřejmě u vojenské kontrarozvědky, a někde na Třístoličníku honil Krále Šumavy. Pořád by stavěl pomníčky zastřeleným pohraničníkům a pořád dokola mele o narušitelích státních hranic a agentech imperialistických mocností. Bydlí tady nedaleko, v Dolní Vltavici v domě s pečovatelskou službou, vypadá, jako by neuměl do pěti napočítat, ale bacha, je mazaný. Když z něho budeš chtít něco dostat, určitě začni o králích Šumavy, to jsou podle spisovatele Kalčíka pohraničníci, snad ti skočí na špek, ale i tak to je bez záruky. Ale samozřejmě je to výstřel naslepo, nevím, jestli se znali, ale jestli byl v padesátých letech na hranici, mohli se znát.“

„Jak se jmenuje?“

„Major Beran. Můžeš ho tam navštívit zítra ráno.“

„Já tam zajedu hned.“

„Ale za hodinu začíná sraz.“

„Já to stihnu.“

A pak mu v hlavě zacinkal varovný zvonek a něco do sebe zapadlo. Ale samozřejmě, o něm, o nějakém Beranovi z českobudějovické expozitury Státní bezpečnosti přece mluvila Ina, ne, tohle nemůže být náhoda. Bajaja, ten tvůj Pomahač, řekla, ale on není můj, pomyslel si tenkrát, a nějaký Beran. Beran! Oni jsou spojeni s akcí Páter.

„Musím tam hned teď, něco mne napadlo, myslím, že to je opravdu důležité, nevydržel bych tady teď sedět a bavit se starými historkami.“ Utřel se do sucha, rychle si natáhl džínsy, nastříkal si ostře vonící deodorant do podpaží, natáhl si přes hlavu suché bílé tričko a letní bleděmodrý svetr, prohrábl si slámově žluté vlasy, aby dříve uschly, zamával jim a ze staženého okýnka vykřikl: „Byl jsem tady a přijdu zase!“ Ať si lámou hlavu, z jaké knížky to je.

„Kup mu něco, něco mu kup u pumpy, třeba rumové pralinky!“ Křičel za ním Ota.

Trumpeťák vytáhl z odřeného futrálu kytaru a začal hrát známý spirituál z repertoáru Spirituál kvintetu.

Cíl je blízko nás.

 

3.

Je minulost to, co jsme žili?

Dům i dědka našel snadno. Stačilo se dvakrát zeptat, jednou na náměstí a jednou v recepci domova pro seniory. Major ve výslužbě seděl na zahradě na sluníčku, mohutný ve své nehybnosti, a mžoural na něj vodnatýma bledě modrýma očima. Pleš, neoholené strniště vousů, pytlovité manšestrové kalhoty s vytlačenými koleny, flanelová košile. Když o něm potom přemýšlel, napadlo ho jediné: úplně obyčejný člověk. Obrovské ruce, teď už neozbrojené pěsti dělnické třídy, mu ležely nehybně v klíně, ještě nikdy tak obrovské ruce neviděl, když je zaťal, připomínaly dva míče.

„Pane Berane, já vás hledám,“ řekl, „říká se o vás, že jste znal krále Šumavy…“

„Tebe neznám. Co jsi zač?“ Díval se na něho s podezřením. „Nikdá sem nepotkal tak navoněnýho mužskýho.“

„Prý jste zatýkal krále Šumavy,“ trval si na svém, „víte, já píšu knížku o převaděčích na Šumavě,“ zalhal.

„Tu už napsal Kalčík,“ řekl odtažitě a možná s podezřením, „golupčiku, já ho znal, mžoural na něho vychytrale prasečíma očkama. Vypadal, že neumí do pěti napočítat, ale byl mazaný, možná vychcaný, říkal Ota, ale je to vlastně teď důležité. Nudil se, zjevně se nudil, a tak mu bylo do řeči. „Kalčík za náma jezdil na rotu.“

„To byla beletrie, já píšu literaturu faktu,“ lhal dál.

„A máš na to koule?“

„Tady jsem vám něco přinesl,“ podal mu místo odpovědi krabičku rumových pralinek, které koupil u pumpy. Neřekl ani děkuju, roztrhl obal, silnými prsty vyndal jednu pralinku a strčil si ji do úst. „Snad vám budou chutnat.“

„Honil sem krále Šumavy, to je faktotum, ale nevím, kterýho z nich ty myslíš. Von nebyl jen jeden, bylo jich víc.“

„Aha.“

„To jsi nevěděl, viď!“

„Ne, nevěděl.“

„Golupčiku, já moh zadržet krále Šumavy, to by byla sláva, na metál. Ale von, Král se menoval, se picnul, když se na čáře zamotal do ostnatýho drátu a nemoh tam, ani zpátky. A bylo po slávě. Hele, vidíš tamtu bábu, co sedí na lavičce pod jabloní,“ řekl najednou, „to je smrtbába, už dvakrát vylezla z hrobu, dvakrát jí klepla pepka, ale vždycky se z toho votřepala, já ji nerad vidím, pořád mi připomíná smrt, čekám, že vytáhne kosu a šmik, já tady všem říkám, ta jen tak nezhebne, má tuhej kořínek, všechny nás přežije, bude tady strašit do soudnýho dne.“

„A co ten král Šumavy, kterého jste ho mohl dopadnout, řekněte mi o něm něco…“

„To byl nějakej Honza Král z Novýho Spolí u Českýho Krumlova.“

„Nikdy jsem o něm neslyšel.“

„Bojíš se smrti?“

„Nepřemýšlel jsem o tom.“

„Jednou budeš a budeš vyklepanej. Golupčiku, já viděl smrt, viděl jsem kapat lidi jako mouchy za okupace a potom na Slovensku, naše kluky i banderovce, viděl sem smrt i tady, skapali tady naši kluci i kopečkáři i agenti chodci, a neposral sem se, ale z tý smrtbáby tam mám vítr.“

Odněkud z hloubi domu se vynořil muž se psem.

„Haf-haf,“ zaštěkal na ně major Beran jako skutečný pes. „To je psovod, já mu tak říkám, von furt chodí s čoklem, s tím svým prašivým Nerem. Dřív velel rotě na Spáleništi, teďko je z něho akorát hadr na vytření podlahy.“

Poznal muže z rožmberské hospody, ale neřekl nic.

„Servus, Bohouš.“

„Ser koně, pojedem spolu,“ odpověděl mu muž se psem a bez zájmu je minul.

Pocítil zvláštní nechuť k oběma penzionovaným lampasákům.

„My byli jako Psohlavci,“ řekl najednou major Beran, „střežili jsme státní hranici, stáli jsme na stráži míru a socialismu, pořád pod palbou, pořád s prstem na spoušti jako ve válce. Ten film Král Šumavy znáš?“

„Znám.“

„Já je znal všechny. Hasil byl kurva, golupčiku, malý pivo, sotva metr padesát, ale sviňa chlap, ten se dvakrát nerozmejšlel, jak se kolem něj něco šustlo, hned střílel nebo házel granáty, na Soumarským mostě nám ve čtyrycátom devátom pobil několik kluků. Kyliána jsem znal taky, byl to němčour, vypravujou se vo něm báchorky, ale když ho naši kluci střelili, odplazil se za hranice do Bavorska a víc se nevrátil.“ Mezi žluté zuby si strčil další pralinku a pokračoval: „Hajný Zíka byl vopatrnej hajzl, vodil lidi přes hranici v noci, jel napřed na koni s lucerničkou a oni museli padesát kroků za ním. Když se vobjevili naši, zhasnul lucerničku a ujel a nechal kopečkáře, kde byli. Vopravdickej Král Šumavy ale byl podle mě Král, to byl pašák, jenomže na špatný straně, kluk ze statku od Krumlova, hubenej jako smrt, ale silnej a zabejčilej, přes čáru si chodil jako na promenádě ve Varech, v zimě klidně přebrodil Vltavu, jednou v noci nám převedl před nosem ženskou se dvěma kluky, většího strkal před sebou, malýho nes na zádech a ženskou vlekl za ruku, táhnul je přes čáru jako kočka koťata, i když my po něm šli, a nepovolil, já ho chtěl dostat, chtěl jsem ho dostat živýho, a von se sám vodpráskne.“

„Ano, to zní zajímavě,“ řekl.

„To ty nikdy nezažiješ, něco takovýho!“

„Bojoval jste s banderovci?“

„To víš, že jo, napřímil se a ve vodnatých očích se mu zablýsklo.“

„Bojovali jste tam společně s Karlem Pomahačem?“

„Cože?“

„S Karlem Pomahačem vzpomínáte si na něho?“

„Hele, já mám hlavu v pejru, za tejden máme odhalení pomníčku zastřelenýmu pohraničníkovi na Březníku, a ty se mě ptáš na takový starý věci.“

„Na toho si určitě vzpomenete.“

„Ne, sem celej ucaprtanej, už di pryč, chce se mi spát.“

Nechtělo se mu to vzdát teď, když mohl být jen malý krok před rozluštěním záhady. Ale objevila se ošetřovatelka, řekla, že musí odejít, protože obyvatelé domova teď budou mít večeři, a návštěvy dávno skončily. Nechtělo se mu odejít bez vysvětlení, šel, ale když se otočil, uviděl, že se dědek za ním dívá a obličej mu křiví podivný úsměv.

Ví víc, ví mnohem víc, než řekl, pomyslel si, a možná zná celou pravdu.

za Frymburkem ho zastavila stopařka, dívka s dlouhými popelavými vlasy, v krátkých šortkách, v tričku, které napínaly velké prsy, s malým batůžkem přes rameno.

„Kam chcete?“

„To je jedno. Kam jedete vy?“

„Na Lipno.“

„Tak pojedu tam.“

„Ale zítra pojedu do Prahy, vezmu vás, kam budete chtít.“

„Třeba do ráje?“

„Nevím, kde to je, kudy se tam jedete. Vy máte mapu?“

„Co tam děláte?“

„Podnikám.“

„Jste bohatý?“

„Spíš šťastný. Co děláte vy?“

Řekla, že studuje, ale že ji to moc nebaví. „Chodím na pajdák a mám po zbytek života učit malý uřvaný pézetka číst, psát a počítat. Ale nevím, jestli právě tohle je můj osud.“

„Pézetka, co to znamená?“

„Parchanti zasraní. Vy jste něco vystudoval?“

„Já jsem Martin. A ano, právo.“

„Já jsem Klára, Klára Šťastná, ale nepřipadám si tak.“

„Slečna Šťastná? Tak to mám štěstí.“

Co kdybych si ji nechal, aspoň pro dnešek, na dnešní noc, vzpomněl si, že ho jinak čeká dlouhý a asi nudný večer se spolužáky a potom osamělá noc bez ochotné holky s horkým poddajným tělem. Prudce po ní zatoužil, toužil si s ní užít každý dotyk, každý pohyb.

„Jste tady sám?“

„Jsem sám,“ řekl. Osamělý vlk v rouše beránčím, pomyslel si. „Jsem tady na srazu spolužáků, ale zítra vás opravdu vezmu dál, do Krumlova, do Budějovic, zpátky do Frymburku.“

„Já ti to věřím.“

„Mám rezervaci v penzionu, je to velký pokoj, i pro dva lidi je dost velký.“

„Já na tebe počkám,“ řekla tiše.

„Budu rád.“

„Sednu si tady venku, něco si dám, zajdu si do přístavu a pak tu na tebe počkám.“

„Přinesu ti klíč od pokoje.“

Ještě se na krátký okamžik ohlédl zpátky, a ona tam seděla, s tmavými brýlemi na očích, dlouhé vlasy jí spadaly kolem tváří na ramena, s nějakým barevným časopisem, který si vytáhla z pytlovitého batůžku, lacinou verzi jeho luxusního vaku, klidná a tichá, smyslná a žádoucí. Už za pár hodin ji může mít.

Přítomnost je to, co žijeme.

 

4.

Život střídá smrt.

Na zastřešené terase už byli všichni. Začali vstávat, když ho uviděli. rovnat si sukně, popotahovat kalhoty a zastrkovat košile, jejich obličeje se mu rozmazávaly před očima, slévaly se do jedné skvrny s desítkami zvědavých očí. „Rád tě vidím,“ řekl Kája. „Rád tě vidím,“ řekl Pája. Ti dva byli nejblíž, hned vedle sebe, hned u vchodu, pořád stejně nerozluční, pořád jako dvojčata.

„Rád vás vidím,“ řekl.

Zdálo se, že tam jsou všichni. Trumpeťák, Pivní pes, Petr Pravda, Roman Prorok, Máňa, usmiřovatelka třídních sporů, možná ne všichni, nikde zatím neviděl Pilátovou, a ta byla obvykle k nepřehlédnutí, ale poznal Dvořákovou, Haklovou, Esterku i tu protivnou bublinu Kotrmelu a samozřejmě Fílu s tím jeho starým účesem, tvářil se tragicky, tvářil se stejně zoufale jako jindy. A Vejdělek, Hora, Talián… Spolužáci, celí šediví a on mezi nimi jako nepřehlédnutelná barevná skvrna, ano, skvrna.

„Asi ti zazpíváme Ivánku náš,“ řekl Chára. „Kde jsi byl?“

A Pan Vajíčko…

„Teď jsem tady!“

„Pilátová přijde později,“ hlásila Esterka.

Pan Vajíčko zestárnul, ale s kulatým bříškem s pleší vlastně zůstal stejný, malý plešatý, obtloustlý, jen vrásky mu přibyly. Řekl: „Rád tě zase vidím, můj zlatý hochu, vidím, že sis nechal ostříhat své krásné dlouhé vlasy, o které jsme oba tolik bojovali. Vzpomínáš si?“

„Samozřejmě, pane profesore.“

Někdy opravdu vzpomínám, vzpomněl si, ale neřekl. Už jsem přečetl Suetonia i Tita Livia, pane profesore, bylo velké štěstí, poznat příběh Tajemného Etruska i Egypťana Sinuheta, přečetl jsem snad každou důležitou knihu, mám spoustu otázek a málo odpovědí. Dlouhé vlasy jsem si nechal ustřihnout, když už jsem nepotřeboval nikoho kolem sebe provokovat, a potřebuji teď občas brýle, možná proto mne major Hora hned nepoznal. Někdy si ještě vzpomenu na dobu, kdy celý svět byl básní, ale už není, pro mne ne.

„Já nejsem důležitý,“ řekl. „Jak se daří vám, pane profesore?“

„Děkuji, nestěžuji si.“

Pan Vajíčko zestárl, jako by se zmenšil.

„Snažím se žít nenápadně, abych nikomu nepřekážel, do moderních pří se nemíchám. Žiju sám se svými starými nemoderními knihami, se starými filozofy, jejichž myšlenky a ctnosti jen málokoho zajímají, poslouchám ohrané gramofonové desky s italskými operami, občas se probírám starými vzpomínkami ve svém starém kufru a i ty jsou staré a nemoderní. Žiji minulostí a nedívám se do budoucnosti, protože kdykoli se snažím nahlédnout do zítřka, otevírá se před mnou černá propast, hluboká jáma, Martine. Martine, vzpomínáš si na to, že jsi tenkrát chtěl, aby svět byl básní, psal jsi první verše po prvním milostném vzplanutí, četli jsme je spolu a já jsem ti říkal, abys nenahlížel jen do svého nitra, ale radoval se ze všeho kolem sebe…“

„Samozřejmě, ano, pane profesore.“

„Ahoj, Martine, sedni si k nám, držíme ti místo, ty kluku zlatý,“ přivítal ho Jonáš.

„Do prdele, Martine, kdes byl? Jsi tady zase poslední, a přitom jsi tady v jižních Čechách už od středy,“ bonzoval Kundík.

„Hele, prcku, potkal cvrček prcka a prcek se ho ptá, tak co, cvrčku, co pořád děláš, a cvrček povídá: ale to víš, cvrkám, cvrkám, a co ty prcku…“

„No jo, Martine, to jsou ty tvoje vtipy.“

„Tak, mládeži, uklidněte se, a řekněte mi, kdo z vaší třídy udělal největší kariéru,“ vyzval je Pan Vajíčko.

„Vejdělek, Vejdělek je ředitelem pobočky České spořitelny u nás v Kaplici, řekl Chára. „Anebo snad tady náš zlatý hoch?“

„A povídejte, co teď všichni děláte?“

Esterka oznámila: „Já jsem v univerzitní knihovně Možná ani všichni nevíte, že v Budějovicích máme univerzitu.“

„Neučím, restituuju, hospodařím, vrací se nám pozemky a vrátili nám úplně vykradený statek, vybydlený po Rumunech,“ řekl Talián.

„A ty, Martine, prý pracuješ pro politiky?“ Zeptal se opatrně internista Hůla. „Říkal to Kundík.“

„Pro každého, kdo má moc nebo peníze.“

„Politika je špinavé prádlo,“ poučil všechny Roman Prorok.

„Takže největší kariéru jsi asi udělal ty, Martine,“ řekl Chára zamrzlým hlasem.

„Chraňte se, pane, žárlivosti, je to zelenooký netvor,“ odpověděl mu.

„To je přece Jago,“ zašklebil se Chára. „Nevidím souvislost.“

„Výtečně,“ pochválil je Pan Vajíčko. „V tom vás poznávám, oba dva. Byli jste věční rivalové, ale oba výteční studenti.“

Tady bude sranda, pomyslel si. „Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky,“ řekl ještě. Ale třeba mu Chára nic nezávidí.

„Co si dáte?“ Zeptala se ho číšnice.

Podíval se kolem dokola, kluci pili pivo, holky něco, co vypadalo všelijak, s citronem nebo s pomerančem.

„Přineste mi espreso, malé a silné, bez mléka, a potom víno. Jaké máte?“

„Červené, nebo bílé? Máme vína z Moravy a z Rakouska.“

„Máte moselské?“

„Já se zeptám.“

„Nemusíš se předvádět,“ řekl Roman Prorok, „my ti to věříme.“

„Co?“

„Skoro všechno.“

„Ale úspěch není klíčem ke štěstí,“ řekl Chára s kyselým úsměvem.

„Jedna nula pro Milana,“ zaradoval se Jonáš.

„Ale štěstí je klíčem k úspěchu, a to první i to druhé řekl Albert Schweitzer,“ řekl, aby to Chárovi oplatil.

„Tak ti dva už jsou zase v sobě,“ řekla Haklová.

„No tak, kluci, nehádejte se,“ napomenula je Máňa, samozřejmě, kdo jiný, usmiřovatelka sporů.

Číšnice se vrátila s nazelenalou lahví omotanou ubrouskem. „Promiňte, máme jenom Grüner veltliner.“

„Tak ho tady nechte. A přineste dvě tři skleničky, třeba si někdo dá se mnou.“

„Já ne,“ řekl První pes.

Zapadl mezi Kundíka a Pivního psa, naproti seděl Chára s Panem Vajíčkem, jako by ho hlídal, střežil před ostatními, staral se o něho, a vedle něho Kotrmela a Vejdělek a Vejdělek vedl zasvěcené řeči o socialismu, samozřejmě s křížkem po funuse. „Já jsem přece vždycky říkal,“ říkal, „že budovat u nás těžký průmysl bez surovinové základny byla kardinální chyba.“

„A co jsi sakra dělal celu tu dobu v pobočce státní banky v Budějovicích?“ Zeptal se ho. „Financoval místní železárny. Tak proč jsi soudruhům už tenkrát nevysvětlil, že to dělají blbě?“

„Jsi pořád stejně příjemný, protivný jako nudle,“ řekl Vejdělek.

„Byly chyby, dělaly se chyby,“ uznal major Hora. „Ale co teď! Z kapitalismu jsme přešli do socialismu a ze socialismu rovnou do prdelismu, všechno je na hovno,“ řekl Hora.

„Lidičky, kdy jste získali odvahu vyslovovat se k otázkám tak závažným, že přesahují vaše malá ega?“

Byl mrzutý, že mu to dnes s dědkem Beranů nevyšlo.

„Martine, nech toho, nekousej,“ řekla Stella.

„Na Horu se nemůžeš zlobit, vždyť víš, že je blbej,“ řekl Pivní pes.

„A co parlament? Tomu, co se děje v  Praze v parlamentu,“ řekl s odporem Hora, „tomu vy říkáte demokracie!“

„To je demokratura, soudruhu majore, to není demokracie, jak se v západní Evropě ustavila po druhé světové válce, kvůli vám bolševikům jsme zmeškali lepší časy a teď nežijeme v demokracii, ale ve zdegenerované a technologické demokracii nadnárodních korporací, čili v demokratuře.“

„Vskutku výtečný postřeh, Martine,“ řekl Pan Vajíčko.

„Vskutku,“ podpořil ho Chára.

„Ve zdravotnictví to vypadalo hrozně, chyběly infúze, jednorázové injekční stříkačky, gumové rukavice,“ vzpomněl si Hůla.

„Hamty, hamty, hamty, ať mám víc než tamty,“ odsekl mu Hora, „zvlášť na tobě je to dobře vidět. Když vám doktorům pacient nepřinese obálku, ani se nezvednete ze židle.“

„Bývalí oficíři by měli vyklopit mozky do kýblu a natírat tím pivní flašky, aspoň by byly pěkně zelené.“

„Martine, nech toho,“ řekla Kotrmela.

Nevšímal si jí, nikdy si jí nevšímal. „Žijeme v nejlepším z možných světů, protože jiný nemáme.“

Chára se zamyslel. „To nedává smysl.“ Vysoké čelo s postupující pleší mu rozryly hluboké vrásky.

„Mně to teda smysl dává,“ řekl Ota.

„Protože ty ostatní možné světy jsou vymyšlené, slibované, ideální, jiný svět než ten reálný nemáme.“

„Nemyslel jsem, že zrovna ty se zapleteš s realitou,“ řekl Chára. Snad aby měl poslední slovo.

„Vskutku pozoruhodná úvaha, Martine,“ pochválil ho Pan Vajíčko. „I v tom tě poznávám. První polovinu tvého citátu dobře znám, je od Leibnize, ale konec, a to jsi dělával často, konec sis jistě přivymyslel. Výtečně.“

„Vskutku,“ dodal Chára.

„Komunisti to s vámi mysleli dobře,“ hájil ještě svou věc major Hora.

„Vy jste to mysleli dobře? Ty snad jsi to s námi myslel dobře? Ty jsi byl u nich!“ Přel se s ním Talián.

„Ani dobro nesmí být vnucováno,“ řekl a zašklebil se na ně, na všechny.

„Taková blbost!“ Rozčílil se major Hora.

„Ha-ha-ha, Martine, to jsi celý ty, ty,“ smáli se Kája a Pája.

„Ty a ty tvoje mystifikace, zase nás chceš napálit, kecáš, že,“ ujišťoval se, aby měl konečně jistotu, Pavel Rosa.

„Chtěli jsme být nesobečtí, dobří a laskaví k sobě, ale hodnoty začali po Sametové revoluci určovat jiní lidé. Zatoužili po bohatství a svedli nás z cesty, nakonec i my jsme zatoužili být bohatí, za každou cenu, za jakoukoli cenu,“ řekl Chára. „Viďte, pane profesore…“

„Vskutku.“

„Bohatství bylo odjakživa nedílnou součástí svobody,“ řekl. „Kdybyste to vy, komunisté, věděli, nepřipravili byste nás o svobodu a potom možná nezkrachovali ekonomicky.“

„Jistě, za peníze se dá koupit všechno, i čest,“ řekl Chára.

„Ale za ještě větší peníze ji můžeš prodat!“

„Připomínám vám Sokrata, studenti, i ctnosti se dá naučit,“ řekl vážně Pan Vajíčko.

„Pánové, teprve teď všechno opravdu začne, jsme zpátky v Evropě a Evropská unie nám dává křídla,“ řekl Vejdělek, „teprve teď se u nás začne opravdu podnikat,“ básnil.

„Byl první máj, byl lásky čas a my jsme ve Varšavské smlouvě zas,“ básnil Roman Prorok.

„Ale nechte si to, třídní básník je tady Martin,“ řekl Pivní pes, „to on je náš poeta bonus.“

Kotrmela se ho najednou zeptala: „Co je to za holku, co přijela s tebou?“

„Holka.“

„Není na tebe moc mladá? Vždyť by to mohla být tvoje dcera!“

„Spím s holkama, jejichž otcové jsou mladší než já.“

„To je prase!“ Naštval se Fíla.

„Já když si představím, že by to byla moje dcera,“ řekl Vejdělek, ale nedořekl to.

„Kdes ji splašil?“ Zeptal se Petr Pravda.

Neřekl jim, že to bylo u silnice.

„Martin byl vždycky lamač dívčích srdcí,“ vzpomněla si Stella Haklová.

„Ale všechno nebylo špatné,“ vzpomněl si major Hora, „to neříkejte, byly i úspěchy, třeba plná zaměstnanost, každý měl práci.“

„Za to jsme ovšem zaplatili slabou výkonností ekonomiky,“ řekl Vejdělek s tím svým smyslem pro jednoduchou inženýrskou logiku.

„Martine, řekni něco, řekni, jak to bylo, co všechno bylo kvůli tvým dlouhým vlasům,“ řekl Talián, „tak řekni, řekni, jak tě tenkrát chtěli vyloučit z gymnázia, že tě nechtěli pustit k maturitě…“

„Nepovím, nebyl jsem s vámi tenkrát zbabělý, nemusím s vámi teď být statečný.“

„Vůbec nevím, co to mluvíš,“ řekl Pavel Rosa.

„Je pořád stejně příjemný, samolibý, protivný jako nudle, Vejdělek má pravdu,“ řekla kysele Kotrmela, nikdy ho neměla ráda a on ji také ne.

„Vždyť je to legrace, dělá si srandu,“ řekl Pája.

„Kamarádi, sranda už byla.“

Dopil svou láhev, objednal si další espreso, malé a silné, bez mléka, a novou lahev z Wachau. Nudil se. A ještě jednu na pokoj.

„Martine, ty hodně piješ, viď,“ řekla Esterka, posadila se k němu a pohladila ho po rameni. „Máš moc hezký svetr. Ale neměl bys.“

„Víte, že Rakušáci, Němci, kteří tady u nás dřív žili, obnovili kostel v Pohoří?“ Zeptal se, Chára, jako kdyby to všem oznamoval.

„Tam jsme byli na bramborové brigádě,“ vzpomněla si Haklová, „vzpomínáte si…“

„Prý teď žije v Rakousku s nějakým Rakušanem,“ pošeptal mu Pivní pes.

„Proč? K čemu to je? Kdyby to raději dali na kulturní dům, nebo hospic,“ řekl Hora.

„K čemu, no k čemu asi!“ Rozčílil se Kundík. „Do prdele, já se vám divím, pánové, možná chcete, aby nám to všechno spadlo na hlavu, já vím, že vám náboženství nic neříká, všichni jste byli u komunistů…“

„Tak Kundík se nám vožral,“ řekl Pivní pes.

„A co ty, prcku?“

„Já, já jsem katolík, od osmi do sedmnácti jsem u nás v Rožmitále ministroval.“

„To ti nebe nezaručí,“ provokoval ho Pivní pes.

„I když máš na hlavě svatozář z kudrn, skončíš dole pod drnem jako my všichni,“ řekl Vejdělek.

A Talián se zasnil: „Stál bych o nebe jen v případě, že to tam vypadá jako v prázdninovém resortu v Karibiku, provozují se tam různá rajská potěšení a nabízejí slasti s huriskami, že tam na mne jako v muslimském ráji čeká po smrti dvaasedmdesát panen, ale jestli se tam musí celý boží den vysedávat v noční košili na obláčku a něco nábožného zpívat, danke, nemám zájem.“

„Máte příliš bujnou fantazii, studente,“ řekl naoko přísně Pan Vajíčko.

„To jsou ty nežádoucí asociace,“ řekl Chára.

„Ty chodíš do kostela, ty vole,“ vyvalil Vejdělek oči na Kundíka, „k čemu ti to je?“

„V našem myšlení má bůh své místo, v přesvědčení i v pochybnostech o něm,“ odpověděl mu místo Kundíka.

„Zaser výtečně, Martine,“ pochválil ho Pan Vajíčko.

„Náboženství je opium lidstva,“ vzpomněl si asi major Hora na politické školení mužstva, „oblbuje lidi.“

„Asi jako khaki uniforma,“ posmíval se mu Talián.

„Do prdele, Martine, řekni něco!“

„Můžete se o tom bavit, ale abyste se o to mohli doopravdy pohádat, musíte o tom něco vědět,“ hádal se s nimi místo Kundíka. Přel se rád.

„Hochu zlatý, já jsem pokřtěný katolík,“ řekl Pan Vajíčko a to ho zaskočilo. “A tak mi věř, že o víře něco vím.“

„Vy, pane profesore, vy? Nikdy jsem vás neviděl v kostele, dokonce ani před kostelem.“

„Ale víra není o vysedávání v kostelních lavicích… Ty jsi vskutku stále stejný, stále stejně netolerantní k postojům jiných. Myslím, že v tom je u tebe zakopaný pes, že jsi hodně přísný na lidi kolem sebe, a málo na sebe. Proto jsi zanechal poezie, poezie je řehole a ty jsi chtěl žit snadno a bez bolesti. Sám době víš, co všechno v té době minulé nebylo možné, ani snadné.“

„Samozřejmě, protože jste se smířili se zlem a neodporovali zlu.“

„Máš pravdu, to nemohu popřít, ale je to jen část pravdy, protože ani odpor nemusí nutně vést k lepšímu výsledku. To nás učí historie. Teď se hodně mluví a píše o bratrech Mašínech, kdekdo se ptá, bylo správné, co udělali, nebo nebylo… A nebylo to zbytečné? Ale i tady u nás máme takové příklady marného odporu, na který nakonec doplatili nevinní lidé, a přitom nikomu nepomohl, nic nevyřešil.“

„Ke zdi a postřílet,“ navrhl major Hora.

„Vzpoura je největší ctnost,“ řekl, řekl to Panu Vajíčkovi i všem ostatním.

„A co ty, Martine, ty věříš, věříš, že je něco, co nás všechny přesahuje, věříš, že je pánbůh?“ Zeptal se Trumpeťák.

„Věřit znamená hovno vědět,“ řekl Fíla.

„Já mám víru, ale nemám církev a nemám náboženství.“

„Počkej, nekličkuj!“

„Tak vážně, kdyby bůh byl a kdyby to byla bytost, jakou si lidé obvykle představují, nechtěl bych ho potkat, protože by nutně byl zlý, dokonce krutý, protože by byl všemocný, vševědoucí, tedy nelidský, rozhodoval by lusknutím prstu, mrknutím oka, možná jen myšlenkou o nás, o našem osudu, o životě a smrti, byli bychom pro něj jako postavy ve hře. Ale takový bůh vážně není.“

„Naštěstí ne,“ řekl Trumpeťák. A kdo věděl, nebo mohl tušit, že do jeho náruče už směřuje, připravuje se na něj a představuje si ho, musí ho nějak vidět, aby se na něho mohl připravit.

„Už s tím zase začínáte?“ Naštval se major Hora.

„Musel by neustále rozhodovat mezi dobrem a zlem, rozhodoval by jako samosoudce o vině a odpuštění, a jak by něco takového mohl rozhodnout, jak by to mohl soudit a rozsoudit, kdyby v něm nebylo nic lidského. Ale kdyby byl lidský, byl by bůh…“

„Ty romantiku,“ řekl Talián.

„Vskutku,“ řekl pan Vajíčko, „o tom já něco vím.“

„Bůh je láska,“ řekl Trumpeťák.

Znělo to vznešeně, skoro pateticky, dost mu to připomínalo patos masových mírových shromáždění bývalého režimu. Ale ať si to zní, jak chce, ne, s ním já se o tohle hádat nebudu.

„To jste všichni úplně zpitoměli?“ Naježil se Hora. „Jezdí sem papež, flanďáci nechtějí jen kostely a fary, ale lesy, louky, pole… Kde to jednou skončí, ve středověku?“

„Bůh je smíření,“ řekl Pan Vajíčko, „a po něm všichni toužíme.“

„To mi řekněte, co sledujete všemi těmi řečmi o bohu?“ Zeptal se Fíla. „Ne, ty mi to řekni, Martine, co ty sleduješ všemi těmi řečmi o bohu?“

„Vlastně nic.“

„Nikoho to nezajímá,“ řekl major Hora.

„Tak, děcka, povídejte, kolik máte dětí?“ Křičela na celou společnost Dvořáková, asi se minula povoláním, měla být matrikářka. „Má už někdo vnoučata?“

„A kdo se nevdal, nebo neoženil?“

„Ota.“

„A co náš zlatý kluk?“

„Ale já jsem byl ženatý,“ vzpomněl si, „ale teď nejsem.“

Vždycky byl citově vyprahlý, ne, jenom měl štěstí u holek, praly se o něho, hádali se o něho spolužáci, měl štěstí v lásce, skládal zamilované básničky a lovil na ně mladší holky, hádaly se Kotrmela s Máňou.

A Pan Vajíčko řekl: „Děti moje, co vy víte o lásce?“

A o budování, napadlo ho, ale neřekl to, místo toho zarecitoval, skoro zadrmolil: „Oči pálí jako uhly, hroty dívčích ňader ztuhly, dýchá jak hříšnice, už hoří hranice, moje dlaně pálí jako plamen, řekni amen, loďka dorazila k pobřeží, hodiny bijí na věži. Tohle vím.“

„Martine, ty dezertére, ty jsi zrádce vlastní múzy, byl jsi nadaný, nebo bohem požehnaný…“

„A co je víc?“

„Blonďák s modrýma očima, idol žen,“ zasnila se Stella, a kdoví, na koho právě myslela, na svého Rakušáka sotva.

„Pane profesore, nikoho nezajímá literatura, ani historie, málokdo čte a minulost se vytratila, nebo jsme se k ní otočili zády.“

„Hochu zlatý, minulost se neztrácí, neseme si ji v sobě, každý z nás, svou vlastní i naši společnou. A svět může být stále básní, stačí chtít, dívat se tak.“

Nepřel se. Pan Vajíčko zestárnul.

„Pane profesore, mluvil jste o nějakých příkladech marného odporu tady v jižních Čechách. Koho jste tím myslel?“

Vskutku, nedaleko od nás, ve Vyšším Brodě v padesátých letech zatkli a v Českých Budějovicích odsoudili a poté popravili radistu odbojové skupiny, pana doktora Zenáhlíka. Byl to dobrý lékař, vzdělaný, vlídný k pacientům, ale domníval se, že komunistický režim lze porazit, že nevydrží, snil o to, že za hranicemi stojí americká armáda, která demokratům přijde na pomoc, patřil do odbojové skupiny Jana Krále, krále Šumavy, doma měl vysílačku, sbíral vojenské informace a předával je vysílačkou do ciziny, a k čemu to bylo, k čemu to bylo dobré… Všichni skončili za mřížemi nebo v hrobě.“

„Tohle jste nám v hodinách dějepisu nikdy neřekl.“

„A k čemu by bylo dobré, abyste to věděli?“

„Bylo nebezpečné vědět to, mluvit o tom,“ hájil Pana Vajíčka Chára.

„Martine, já jsem četl všechny tvoje články, byly vždy výtečně napsané, byl jsem na tebe tak hrdý,“ řekl Pan Vajíčko, „dokonce jsem si kvůli tomu předplatil vaše noviny.“

„Co bylo, bylo, pane profesore, časy se mění a my se měníme v nich, už jsem nechtěl napravovat svět, a změna je život, říká se.“

„Máš nepokojného ducha, Martine, nechci tě soudit, znám tě příliš dobře, vím, že ti nechybí vytrvalost, snad stále něco hledáš, a proto u ničeho dlouho nevydržíš, ale nevím, jestli ty sám víš, co to je.“

„Vskutku, neumí být věrný a ani sobě,“ řekl Chára.

„Nesnáším cokoli, co je hotové, dokončené, kdykoli něco dokončíš, jsi zbytečný, říkám si, nesnáším konečnost, a proto ani nic doživotního, to je jako neměnnost, nehybnost, nehybnost, konec, to je smrt.“

„Martine, život je cesta ke smrti, ale každý konec může znamenat nový začátek,“ řekl Trumpeťák.

Pan Vajíčko odešel dlouho před půlnocí spát, je unavený, omlouval ho Chára, a parta agresivních spolužáků se začala navážet do Oty, jako by každý, kdo s nimi nesdílí jejich životy, jejich představu o štěstí, jejich znormované domácí štěstíčko, byl nepřítel. Začali dotírat: „Oto, proč ty nemáš děti?“

„Nemám ani ženu,“ usmíval se.

„Ty fakt děláš v továrně u stroje?“ Zeptal se Vejdělek.

„Dělal jsem v továrně u stroje, před Sametovou revolucí jsem byl v Jihostroji, byl jsem dělník a možná zase budu. No a co vadí to snad někomu?“

„Co tě to napadlo?“

„Měl by ses oženit, to je divné, jak takhle žiješ, úplně bez cíle.“

„Vykašlete se na to, nechte ho na pokoji, každý se nemusí ženit a plodit budoucí nebožtíky,“ bránil ho.

„A proč ty, Martine, nemáš děti, ani rodinu?“ Pustila se i do něho Kotrmela jako přísná učitelka. „Ženských jsi na to snad měl dost!“

„Žiju si sám pro sebe.“

„Žiješ naprázdno,“ řekl Petr Pravda.

„Samozřejmě. Žiju svůj život, netrápí mne cizí životy, starám se o svoje vlastní já. Neusiluju o takové štěstí, jak si ho představujete vy, ráno do rachoty zvesela, večer domů, manžel nebo manželka, děti, vepřo, knedlo, zelo v neděli a husa o posvícení, vánoční a jiné rodinné radovánky, jednou za dva roky k moři do Turecka nebo do Itálie, opatrování staré škodovky v garáži, život při zdi a na placato nechci, děkuji. Vydělávám dlouhé peníze, abych si užil, co se v životě užít dá, mám rád rychlá auta a mladé milenky a nezajímá mne, co si o tom kdo myslí, nejsem moralista, je mi jedno, kdo mi za moji práci zaplatí, chci jen jedno, aby zaplatil.“

„A můžeš tak žít sám se sebou?“ Zeptal se Pavel Rosa.

„Zvykl jsem si na sebe.“

„A jsi šťastný?“

„Jsem bohatý a to je důležitější, můžu si koupit, co chci, i štěstí. Tlačím před sebou kuličku vlastního úspěchu“

„Žiješ v bublině vlastního úspěchu,“ vyčetl mu Kája, nebo Pája.

„Ale hovno, žádná kulička, hovno to je!“ Vykřikl Hora.

„Někdy je lepší být chudý,“ řekl Fíla.

„Někdy ano, připustil, ale jsou to tak málo časté případy, že nemá smysl o tom mluvit, ani se tak natrvalo zařídit.“

„A co z toho máš, co máš ze života?“ Divila se Dvořáková.

To je tedy zábava, pomyslel si, no co, další úča!

„Zlatý není svatý,“ připomněl Pivní pes oblíbené rčení Pana Vajíčka.

„Žiju teď a chci si to užít.“

„A na budoucnost opravdu nemyslíš?“ Zeptal se Trumpeťák.

„Nemyslím, v buducnosti budeme všichni mrtví.“ Ale on možná ne, on ne, on možná směřuje do věčnosti, pomyslel si.

„Žiješ bez cíle,“ vytkla mu Dvořáková.

„Chtěl jsi studovat filozofii, studoval si práva. Dělal jsi v zahraničním obchodě, potom jsi byl v novinách, četli jsme tvoje články,“ řekla přísně tlustá Pilátová, jako kdyby mu to chtěla vyčítat. „Ani to tě nebavilo?“

„Je to dobrodruh,“ pokusil se ho bránit Pivní pes.

„Ty už nejsi v pézetce,“ vyjevil se Vejdělek. „Takovou kariéru by ti mohl každý závidět."

Nebavilo ho to, vlastně se nudil.

„Vzpomínám si, jak si nám na internátu večer před spaním troubil večerku,“ řekl Trumpeťákovi, aby to ukončil. „Máš s sebou trubku, zahraješ nám i deska čepobití?“

„Martine, já mám rakovinu,“ řekl tiše, „jsem slabý, už bych to neufoukal.“

Ale jak to měl vědět? Nikdo ho na takovou zprávu nepřipravil.

Partička vlezlých spolužáků si našla novou oběť a začali Otovi vyčítat: Proč jsi nedodělal vysokou školu, vážně děláš ve fabrice, to sis posral život, nemáš nic, barák, auto, co máš ze života, když nic nemáš! Vejdělek, Hora. Kotrmela, hlavně ona, major Hora celý zelený.

„Víte, že náš hodný Ota, ten milý kluk, náš Otík, kterého jsme všichni znali jako dobrého kamaráda, zabil Milevě tátu?“ Zeptala se najednou Kotrmela.

„To je blbost.“

„A proč myslíš, že tady Mileva není? Její táta se kvůli němu zastřelil,“ řekl major Hora.

„Ota o něm zveřejnil nějakou špínu v místních novinách.“

„Odkud to víte?“

„Martine, já to nikomu neřekla, jenom tobě,“ hájila se Esterka. „Nebo vyčítala…“

„Já vím, já taky ne.“

Ale přerušila je Kotrmela: „Ty mlč, ty jsi úplně stejný!“

„Otíku, je to pravda, cos to udělal?“ Vyděsila se Máňa.

„Ale je to pravda.“

„A k čemu je taková pravda, teď, po tolika letech? Měli bychom zapomenout.“

„Pravda osvobozuje,“ pokusil se mu pomoci.

„Vaše pravda zabíjí!“

Ota se naštval, vstal, až židle odletěla dozadu a odešel. Třískl za sebou dveřmi.

„Tak toho už asi neuvidíme.“

Ale brzy na to zapomněl, zapomněl na spolužáky, pana Vajíčka i Otu, na všechno zapomněl, když se vrátil k sobě do pokoje a s Klárou, tichou dívkou z frymburské silnice, vypili víno z třetí lahve Grüner veltliner. A on se s každou vypitou kapkou utápěl v moři rajských potěšení a slastí. Jako smrt je milování

A život nepřežiješ.

 

Číst dál? Klikni.