Jiří Bigas

Praha
Český Krumlov

aliasbigas@post.cz

Pondělí

27.02.2023 16:08

1.

Telefon zazvonil brzy ráno.

„Haló.“

„My se ještě neznáme, řekl neznámý hlas.“ Na displeji se místo obligátní číselné řady objevil nápis soukromé číslo, ale vzal to, brzy po ránu volali noví klienti, napálení společníci a podváděné manželky, kterým spánek kazily zlé sny a dotěrné myšlenky. „Mluvím s panem Martinem Zlatníkem, majitelem detektivní agentury Kerberos?“ Zeptal se ten cizí, trochu zastřený hlas. „Myslím, že spolu uděláme kšeft.“

„Aha, samozřejmě,“ řekl rozespale.

„Vy jste ještě spal?“

Venku za oknem se po divokém víkendu stráveném na golfovém hřišti a v Golf baru Grandhotelu Pupp právě probouzel nový den. „Ne, právě jsem vstal.“ Seděl u stolu v kuchyni, bosý, v pohodlném pyžamu, ještě neprobuzený v tom časném ránu, neumytý a neoholený, trochu unavený po sobotě a neděli s drahým šampaňským a drahými štětkami, bez elánu, v hrnku s nápisem Boss měl překapávanou kávu, která pomalu stydla, a pohrával si s myšlenkou uvařit si čerstvou. Slunce vyšlo z mlžného oparu, ještě slabé a studené, ale slibovalo hezký den. „Co potřebujete?“

„Promiňte, ještě jsem se vám nepředstavil, jmenuji se Karel Pomahač,“ řekl a hlasitě mu kýchnul do ucha, „promiňte.“

„Jmenujete se jako majitel bezpečnostní agentury Kerberos.“ Napadlo ho to, řekl to – a bingo! Trefa do černého.

„Máte pravdu, to jsem já.“

„Jestli chcete koupit moji kancelář, není na prodej.“

Čas od času mu zavolal nějaký podnikatelský predátor, který právě rozšiřoval své impérium, tunelář s balíkem nových peněz, investor, který hledal investiční příležitosti. Všichni si myslí, že za peníze se dá koupit všechno, třeba celý svět a i jeho firmou. A hlavně s ním a se všemi jeho tajemstvími.

„To vážně nechci.“

„Dobře, co nechcete, už vím, a co tedy chcete,“ řekl a rezignovaně pozoroval hladinu kávy, ze které už nestoupala horká pára slibující brzy po ránu aspoň kapku rajských potěšení.

„Pane Zlatníku, potřebuju, abyste pro mne něco vypátral. Víte, já myslím, že mi zabili tátu.“

„Chcete, abych vedl paralelní vyšetřování?“ Takové případy měl rád, byly to snadné zakázky. Z policejních protokolů se dalo vyčíst hodně, když ne všechno, a jako soukromé očko si mohl dovolit být méně formální než vyšetřovatel. Nemusel se starat o to, jestli do puntíku dodržuje trestní řád, lámat si hlavu s presumpcí neviny, a dokázal tak rychle ukázat na pachatele. „Co vám řekla policie?“

„Nic.“ Zasmál se, i když nevesele. „Stalo se to dávno, před padesáti roky.“

„Pak je to promlčené, i kdyby to vražda byla.“

„To vím, ale já chci znát pravdu. Dlouho jsem se o to, co se tenkrát stalo, nestaral. Teď můžu a můžu zaplatit. Uvolním na to třebas čtvrt milionu plus výdaje, a paragony nežádám.“

Všichni žonglovali penězi, sto, dvě stě tisíc, žádný problém, peníze se v éře budování kapitalismu českou cestou vydělávají snadno a rychle.

„Proč já?“

„Vím o vás dlouho, vím, že jste byl pár let novinářskou hvězdou a tohle je práce pro investigativního novináře, možná víc pro novináře než pro detektiva.“

„Možná… Musíme se sejít, všechno mi řeknete, budu potřebovat smlouvu, nebo plnou moc k zastupování a nevratnou zálohu, aspoň dvacet třicet tisíc na ruku, a na tuhle částku vám vystavím potvrzení, nebo proforma fakturu.“ Byla to rutina, ale jak všechno automaticky vypočítával, přistihl se, že ho ten starý případ moc neláká. „Ale ještě jsem se nerozhodl,“ řekl.

„Myslím, že řeknete ano.“

„Ještě jsem se nerozhodl,“ zopakoval. „Zastavíte se u nás v kanceláři?“

„Mám lepší nápad. Už jste snídal?“

Káva definitivně vystydla a nedala se pít.

„Vlastně ještě ne.“

„Tak já vás zvu. Co třeba Mistral Café? V jedenáct? Víte, kde to je?“ Ale na odpověď nečekal. „Valentinská jedenáct,“ řekl.

„Dobře, budu tam.“

Oholil se a potom dlouho stál ve sprše, kapky ledové vody mu stékaly z vlasů na do očí a z očí jako slzy. Nevěděl, jestli udělal dobře, když na jeho nabídku, i když dost neurčitě, kývl, ale studená sprcha mu rozhodně udělala dobře. Vlastně jsem mu vůbec nic neslíbil, poslechnu si ho, a nechám to plavat, když se mi něco nebude líbit, říkal si. Jenomže čtvrt mega fakt není k zahození, bude to pěkný příspěvek na novou babolapku, třeba Audi A4 s plnou elektrickou výbavou, nebo na nový byt. Tenhle starý je plný starých vzpomínek a krámů, kterých se neumí zbavit. Na stole v kuchyni zvonil mobilní telefon, zvonil dlouho a naléhavě, ale nechal ho zvonit. Skoro padesát let stará vražda, to je přehrabování archivů, hledání pamětníků, svědků, a kdoví, co si ještě pamatují, všem bude aspoň sedmdesát, a kolik jich vůbec je ještě naživu… Ale dvě stě padesát tisíc neleží na ulici. Byl rozhodnutý, vezmu to.

Praha nebyla ucpaná, i když do začátku prázdnin chybělo ještě pár dní, první lufťáci už odjížděli na chalupy nebo do exotických destinací. Na mostě před Tančícím domem ho oslepilo ostré jarní slunce, zabrzdil na poslední chvíli, když mu do cesty vlezla zmatená labuť, kolébala se nerozhodně na plochých nohou, a co teď, sakra… Zastavil, aby ji odehnal. Řidiči za ním divoce troubili a někteří přidali pár nadávek. Když rovnal auto k chodníku za filozofickou fakultou, do úzké mezery mezi dvě omlácené šunky, bylo skoro jedenáct, a navíc mu zazvonil telefon.

„Haló.“

„To jsem já.“ Volala Mišpulka. Nová milenka, studentka sociální antropologie, plavé vlasy na ramena, nohy až do nebe. „Volala jsem ti, ale ty jsi to nezvedl.“

„Aha.“

„Ty jsi ještě spal?“

„Ne, samozřejmě že ne, ale něco jsem měl, nemohl jsem to vzít, a možná jsem byl v koupelně.“

„Proč mi nikdy nezavoláš, ty mi nikdy nezavoláš,“ vyčítala, „vždycky volám já tobě.“

„Ty vždycky zavoláš dřív, než já na to pomyslím.“

„A uvidíme se dnes?“

„Já ti zavolám.“

Do kavárny Mistral dorazil s několikaminutovým zpožděním. „Mám zpoždění,“ omluvil se.

„Karel Pomahač,“ představil se muž naproti, černovlasý s tuhými nazrzlými vlasy, které kolem uší šedivěly, s rozpláclým nosem a hranatou bradou boxera a s šedou pletí silného kuřáka, a přistrčil k němu vizitku. „Zůstal jste trčet v koloně na nábřeží?“

„To ne, ale měl jsem naléhavý hovor,“ vymluvil se. „Znáte to.“

Říkali si banality, jako kdyby si neměli co říct, ale pozorovali se a odhadovali navzájem. Na vizitce měl CEO za jménem, výkonný ředitel, ale kdoví, jestli umí aspoň pět anglických slov, pomyslel si. Ale pozor, nepodceňovat! Hloupý není, v minulém režimu to dotáhl na kapitána, a kdyby režim nepadl, byl by dnes major a do důchodu byl šel jako plukovník nebo aspoň podplukovník, všude říká, že byl u vébé, ale kdoví, co když v estébé, a teď je majitelem firmy, jejíž hodnota může být v řádech desítek i stovek milionů. Drahý oblek mu neseděl, lépe by mu slušela khaki uniforma. Byl jako tučný špalek masa, přesná konfekční velikost příslušníka SNB.

„Co si dáte? Mají tady několik snídaňových menu. Já si dám anglické,“ objednal si u mladé hezké číšnice, slaninu s vejci, pečená rajčata, toast, vlastně dva, máslo, marmeládu nenoste, já sladké nejím, šťávu z pomerančů taky ne, ale dám si čaj i kávu.“

„A pro vás?“ Zeptala se dívka.

„Pro mne americké menu, sázené vejce, vídeňské párečky, lívaneček s javorovým sirupem, toast, ne, toust ne, ale nějaké pečivo, máslo, džem, čerstvý ovocný džus a kávu.“

„Výborně,“ řekla a usmála se smutně koutky úst.

„Myslím, že se jí líbíte,“ řekl Pomahač a nastydle popotáhl nosem. „Promiňte, mám rýmu.“

„Ona mně taky.“

„Říká se to o vás,“ zasmál se.

„Co?“

„Že dostanete, co chcete.“

„Samozřejmě.“

„Nebude vám vadit, když budeme mluvit při jídle?“

„Ne, povídejte.“

„Řeknu vám starý příběh,“ řekl, ztěžka, jako by se rozpomínal, nebo nevěděl, jak začít. „Můj otec zemřel při dopravní nehodě. Já vím, na tom by nebylo nic divného, ale jeho srazilo auto v roce 1956, v době, kdy nebyl skoro žádný automobilový provoz, navíc v takové zapadlé díře, Ráj se to jmenuje, kousek od Českého Krumlova. Asi nevíte, kde to je.“

Znám to tam, mohl říct, narodil jsem se na jihu Čech, vlastně nedaleko odtud, ale nakonec sotva zabručel: „Hm.“

„Dopoledne přijela pošta a dvakrát do týdne přivezli chleba. Víte, to nemohla být náhoda, byla to vražda, já myslím, že mi zabili tátu.“

„Kdo?“

„Státní bezpečnost.“

„Proč by to dělali? Nepatřil k třídním nepřátelům…“ Dodal s neskrývanou ironií.

„On byl u Státní bezpečnosti.“

„Páni.“

Málem se rozesmál.

„Víte, já nevěřím, že za jeho smrt mohou agenti ze Západu,“ řekl vážně Pomahač. „Pochybuji, že se američtí špióni u nás v padesátých letech proháněli ve velkých černých limuzínách bez státní poznávací značky.“

Pokrčil rameny. Proč si to sakra nezjistí sám? Pomyslel si. „Byl jste policajt, chci říct vyšetřovatel…“

„Já vím, co chcete říct. Proč si to sakra nevypátrá sám, že?“

„Umíte to, máte lidi.“

„Pravda. Byl jsem patnáct let ve sboru, ale vyšetřovatelem až posledních pět let. V roce 1991 jsem odešel a založil si bezpečnostní agenturu, byla to šance. A máte pravdu, mohl bych se do toho pustit sám, ale nemám odstup, jsem v tom moc namočený, citově i jinak, neuvažoval bych správně, neuměl bych posoudit důkazy, a možná by se o tom se mnou nikdo nebavil. Víte, on, otec asi nebyl neviňátko, ale takovou smrt si nezasloužil, a jestli ano, chci o tom všechno vědět, chci znát pravdu. Zaplatím vám dobře. Mám jedinou podmínku. Chci znát pravdu, ať je jakákoli.“

„Víc toho nevíte?“

„Vím jen to, co mi řekla matka a matka mi vlastně neřekla skoro nic, možná se bála mluvit, možná nechtěla. Oficiálně otec zahynul při dopravní nehodě, bezpečnost pachatele nevypátrala, případ byl odložen.“

„To je divné, že to tenkrát nevyšetřili.“

„Není, když nechtěli.“

„A vy jste se opravdu nikdy dřív nepokusil zjistit pravdu? Mohl jste se podívat do spisů.“

„Státní bezpečnost do svých věcí nikoho nepustila.“

„Nevím, jestli se chci hrabat v takové staré špíně, a jestli už není pozdě. Hodně spisů Státní bezpečnosti bylo zničeno, hodně se ztratilo.“

„Já věřím, že ještě není pozdě.“

Bylo za pět minut dvanáct.

 

2.

Minulost je jako zabouchnuté dveře.

Vlastně by to mohlo být docela snadné, přemýšlel cestou do kanceláře. Ve firmě mám pár lidí, pro které je Archiv bezpečnostních složek něco jako oblíbená četba z mládí, Ožana šlapal chodník v Praze 4, Karel Samec byl v ochranné službě a hlídal Husáka, vlastně ne, hlídal Štrougala. A Michal Moroz? Skoro deset let byl ve sledovačce Státní bezpečnosti, i když do životopisu si píše: ekonomická kontrarozvědka. Lež jako věž. Ale kdo to má dneska jinak. Když to vezmu, budu se muset znovu hrabat v estébácké špíně. Ale je to zakázka za čtvrt mega, to rozhodne.

V kapse saka mu zvonil telefon, ale nezvedl ho.

Fakt to může být snadný případ. Stačí se dostat do archivu, do těch správných složek, najít spis o vyšetřování dopravní nehody, dopraváci ho určitě založili, i kdyby ho estébáci tenkrát stopili, někde bude, a k tomu personální spis Pomahače staršího. Sakra, zapomněl jsem se zeptat, jak se jmenoval křestním jménem.

Jel po nábřeží, spíš popojížděl, hlavně od Novotného lávky k Národnímu divadlu, u Tančícího domu se kolona aut konečně rozjela.

„Kávu, Babi Milady,“ objednal si u sekretářky.

Do kanceláře dorazil pozdě, na stole měl kupu vzkazů a pár faktur k podpisu.

„Máte nový oblek, šéfe?“

„Jsou tu Karel a Michal?“

„Šli na oběd.“

Vylovil z kapsy mobilní telefon, měl několik zmeškaných hovorů, ale nedělalo mu to hlavu. Jestli to je důležité, ještě zavolají.

Telefon zazvonil, stiskl zelený telefonek a řekl: „Haló.“

„To jsem já,“ řekl hlas, který by měl znát, i přes propast času, změněný časem, ale povědomý, pořád stejně vyčítavý. „Volal jsem ti, ale ty to nebereš.“

„Aha, to jsi ty.“

„Vskutku,“ řekl, jako by se opičil po někom, koho oba dobře znali. Opakoval to slovo často, snad měl pocit, že se tím povyšuje nad obyčejné lidičky z maloměsta, kde se narodil, žije a zřejmě i umře v aureole vlastní představy o úctě spoluobčanů k úspěšnému sousedovi. „Volám, abych ti připomněl náš třídní sraz, bude už tuto sobotu na Lipně, pozvánku jste všichni dostali elektronickou poštou už před týdnem, a tak věřím, že jste si udělali čas.“

Byl to on, Chára, spolužák z gymnázia.

„Tady máte tu kávu, šéfe. A na slušnou otázku se má slušně odpovědět, to nevíte?“

To se ví, jednou učitelka, navždy učitelka.

„Hm.“

No tak se na okamžik vrátím do pozapomenuté minulosti a uvidím spolužáky, kluky a holky změněné časem do nějaké cizí podoby, jako by je někdo vyměnil. Otu a Milevu, Hůlu a možná i majora Horu a hlavně Trumpeťáka, toho jsem neviděl dlouho, přemýšlel, zatímco Chára něco rychle drmolil, ale nebylo důležité co, protože on všechno opakoval.

„Letos je to už dvacet let od maturity,“ řekl. „Máme kulaté výročí. Pozval jsem proto celý profesorský sbor a zamluvil jsem pro nás penzion na Lipně, ale neboj, nebude to moc drahé, jsou to moji klienti.“

To ho zaskočilo, Chára měl v tom zapadákově ve stínu Slepičích hor pohřební službu Charón. Jeho klienty nechtěl ani znát, ani u nich spát.

„Tak přijedeš?“

„Cože?“

„Posloucháš mne?“

„Vskutku,“ řekl, aby ho naštval.

„Rád tě uvidím,“ řekl Chára, ale neznělo to tak. „Musím teď zatelefonovat ostatním Pražákům a snad ještě do večera stihnu předat dobrou zprávu o našem setkání Hůlovi,“ řekl a zavěsil.

Ten je pořád stejně prkenný, jako kdyby spolknul školní pravítko, pomyslel si.

„Je to studený, Babi Milady.“

„Tak se nemáte vykecávat do telefonu, šéfe.“

Když mu přinesla čerstvou kávu, seděl v křesle, s nohama na konferenčním stolku a přemýšlel. Mám, chci se vidět se spolužáky a profesory? Mám si s nimi co říct? Pan Vajíčko bude vyčítat, Martine, proč už nepíšeš básně, ale kdoví, jestli právě on přijede. Zase budu poslouchat kecy bývalých spolužáků, číst v jejich tvářích příběhy jejich úspěšných dětí i příběhy zklamání, budu muset vyslechnout všechny banální vzpomínky, a zúčastnit se jejich hry na přetahovanou, kdo udělal největší kariéru… Hora nám předvede zelený mozek a možná i trenky se žlutými lampasy. Holky si budou ukazovat fotky dětí, možná i svatební fotografie svých dětí a budou se vyptávat: a co ty, Martine?

„Vypijte si tu kávu, dokud je teplá, šéfe.“

„Přišli už Karel s Michalem?“

„Pan zástupce a pan Moroz tady ještě nejsou.“

„A co mají k obědu, že jim to tak trvá? Rybu…“

„Už jste se podíval na lístečky, co jsem vám nechala u počítače? Volalo vám několik lidí a máte tam zvlášť naléhavý vzkaz od pana Duba.“

„A co chtěl, co říkal?“

„Nejdřív nechtěl říct, co chce, a potom řekl, že vás zve na test kávy. A hlavně mi pořád připomínal, abych vám to nezapomněla vyřídit správně. Šéfe, copak já jsem vám někdy něco nevyřídila?“

„To já nevím. Nevyřídila?“

„Jistě že ne,“ urazila se. „A máte tady pana zástupce i pana Moroze.“

„Hoši, co jste měli k obědu, rybu? Že vám to tak trvalo…“

„Vždyť ještě nejsou ani dvě,“ bránil se Karel Samec. „Kdybys vzkázal, že něco potřebuješ, objednali bychom si do kanceláře pizzu.“

„Ble,“ udělal Michal Moroz.

„Kde jste nechali Ožanu, byl s vámi, nebo ne?“

„Už jde, ale ještě si venku před barákem rauchnul, když ti kouření v kanceláři tak vadí.“

„Povím vám starý příběh, mohl by to být náš nový případ. Byl jeden estébák a toho přejeli jiní estébáci autem, vlastně ho srazilo nějaké černé osobní auto bez státní poznávací značky, a jeho syn si myslí, že to udělali estébáci, a chce, abychom tu smrt, možná vraždu, objasnili.“

„Policie to vyšetřuje?“ Zeptal se Ožana.

„Je to starý příběh z padesátých let, přesně z roku 1956.“

„Děláš si prdel?“ Zeptal se Karel Samec.

„Jak víte, že mu to udělali naši kluci?“ Zeptal se Michal Moroz. „Na Státní bezpečnost se teď svede všechno, já vám ale něco povím, šéfe, my jsme lidi nezabíjeli.“

Neznělo to moc přesvědčivě, ale nechal si to zatím pro sebe.

„A to je všechno, znáte aspoň jméno?“ Zeptal se Ožana.

„Pomahač, ale musím ještě zjistit křestní, zapomněl jsem se zeptat, možná Karel.“

„Kde se to stalo?“

„Nedaleko Českého Krumlova.“

„No nazdar.“

„Chápete, v nějakém zapadákově stranou všech hlavních cest ho srazilo auto. Auto! V době, kdy lidi viděli osobní automobil jednou za uherský rok, ho ve vsi s třiceti baráky přejelo auto.“

Když zazvonil telefon, mrzutě to zvedl.

„Haló.“

„Co děláš?“ Byl to Burák, kamarád ze základní školy, a jako obyčejně a místo pozdravu řekl: co děláš?

„Snažím se žít, ale mám málo času, skoro na nic nemám čas.“

„Víš, kdo teď dělá starostu u nás v Zálesí?“

„Nemám zádní.“

„Kaška. Pamatuješ si ho? Měl přezdívku Pomalohňup a nesnášel ji.“

„Aha.“

„Tak ten teď dělá starostu.“

„Byl to bolševik.“

„Jo, ale převlekl kabát a teď je z něj sociální demokrat.“

„Je mazaný, vypadá, jako by neuměl do pěti napočítat, ale vždycky byl mazaný a vždycky uměl z lidí dělat blbce.“

„A pamatuješ na Turka?“

„Samozřejmě, říkali jsme mu Jouda. Vždycky říkal, že nejlepší to je doma a na dráze.“

„Teď říká, že v Praze děláš obci ostudu. Asi četl nějaký tvůj článek ve starých novinách.“

„Hloupost si nikdy nebere volno.“

„Měl by ses tam někdy podívat.“

„Proč? Je to apendix světa.“

„To jsi říkal vždycky.“

„A co ty?“

„Podnikám, mám hospodu. A koupil jsem les. Můžeš si k nám zajet na houby.“

„Nevím, jestli ještě rozeznám václavku od muchomůrky.“

„Dlouho jsme se neviděli, už k nám nejezdíš.“

„Mám hodně práce. Ale přijedu,“ vzpomněl si, „na víkend pojedu na sraz spolužáků.“

„Tak se zastav.“

„Už musím končit, před odjezdem musím ještě něco vyřídit.“

„Tak zavolej.“

„Kdo to byl?“ Zeptal se Ožana.

„To byl Burák, spolužák z devítiletky, znám ho tak dlouho, jako nikoho jiného, skoro odjakživa, ale dlouho jsem se s ním neviděl, ale aspoň si někdy zatelefonujeme.“ Něco jsem chtěl, vzpomněl si, něco jsem jim chtěl říct. „Aha, abych nezapomněl, o víkendu tady nebudu, ale budu na telefonu, asi pojedu na třídní sraz.“

Vlastně se to teď docela hodí, pomyslel si.

„Mohlo by to být docela snadné, stačí se pro začátek na pár hodin nebo dnů zahrabat v archivu, můžeme tam poslat pana Krbce, a najít složku o vyšetřování smrti toho Pomahače, to je tedy jméno, dopraváci ji určitě založili a i kdyby jim estébáci ten případ vzali, někde bude, a k tomu osobní spis nebožtíka,“ řekl Karel Samec. „Sakra, to je škoda, že nevíš, jak se jmenoval křestním jménem, mohli jsme hned začít.“

„Hm.“

„Šéfe, vnímáte nás?“ Zeptal se Michal Moroz.

„Samozřejmě.“

Ve skutečnosti přemýšlel, jak otevřít dveře do minulosti, kde hledat klíč.

Klíč je zabouchnutý uvnitř.

 

3.

Zpátky do minulosti!

Seděl v kanceláři a čekal, až Babi Milady vyřídí telefonát s Karlem Pomahačem. Nechtěl s ním už mluvit, ale nutně potřebovali křestní jméno jeho otce.

„Karel,“ hlásila za okamžik Babi Milady.

Měl by zavolat Mišpulce. Ale vzpomněl si na Rudu Duba a zavolal mu.

„No sláva,“ řekl Dub. „Žiješ? Já myslel, kde je ti konec, telefon nebereš, na maily neodpovídáš. Vyřídila ti ta tvoje bába můj vzkaz?“

„Babi Milady? Samozřejmě.“

S Dubem se seznámili na večírku nezajímavého zbohatlíka. Ten člověk měl několik továren, starou ženu, novou milenku a peníze, které chtěl investovat na Východě. Dub dříve zastupoval dva tři podniky zahraničního obchodu, teď se živil barterovými kšefty v Rusku a rád se vychloubal: vyměním tam nákladní auta ze Švédska za kožešiny nebo diamanty, kožešiny odvezu do Londýna a diamanty do Amsterodamu, je to výměnný obchod jako v pravěku, sorry, jsem tupý, víc neumím, ale funguje to, žádné směnky, žádná hotovost, vlastně bych nemusel mít ani účet v bance, ale mám, protože musím zaplatit za hotel a letenky, neplatím skoro žádné daně, jen to, co potřebuju přiznat, přiznám. A když prodáš kožešiny a diamanty, co potom? Ptal se ho. Koupím krugerrandy a zapikoluju je do bezpečné skrýše, sorry, bankám nevěřím, nebo koupím levně textil v Indii nebo v Číně a odvezu ho na Sibiř a tam vyměním za kožešiny nebo diamanty. Dub ho seznámil s několika lidmi, kteří měli hodně peněz, málo času a znuděné nevěrné ženy, oni byli jeho první klienti.

„No, a co dnes s načatým večerem,“ řekl teď netrpělivě.

„Nemám na nic náladu.“

„Prosím tě, co je s tebou, došly ti prachy, nebo ses dal ke katolíkům?“

„Ty víš, že ne.“

„Tak v deset v Discolandu Sylvia, možná přivedu dva kámoše, vyprávěl jsem jim o testování kávy, dost je to zaujalo. Uvidíš, bude sranda.“

„Kamaráde, sranda už byla, teď se mění olovo na zlato,“ řekl a típnul ho.

„Babi Milady, zavolejte mi sem pana Krbce, a fofrem,“ zavolal do otevřených dveří, „a taky Michala.“

„Šéfe, vy máte vychování řeznického psa,“ přišla mu vytknout za pár minut, když položila telefonní sluchátko, „a pan Krbec už jde.“

„Chtěla jste říct, že na dámu se nehuláká?“

„Přesně.“

„Šéfe, vyhoďte tu babu,“ řekl Michal Moroz, „nepochopím, proč jí tady držíte.“

„Je to matka jednoho kamaráda.“

„Vy máte nějaké kamarády?“ Podivil se.

„Vole.“

Vzpomněl si na Borka. „Víš, proč Borek odešel z policejního prezídia?“

„Vyhodili ho.“

„Proč?“

„Tak to nevím. Vy ale máte tu rezatou fretku v novinách,“ řekl a zašklebil se, „ta to bude určitě vědět.“

Borek od sametové revoluce pracoval na Policejním prezídiu a ještě před pár lety to byl důležitý kontakt, dokázal příležitostně stopit i nějakou tu pokutu za rychlou jízdu, ale hlavně byl zdrojem důvěrných informací. Borek byl kamarád, spolužák z právnické fakulty, ale někdy v polovině čtvrtého ročníku přinesl na seminář text Charty 77, zřejmě ho potom podepsal, a už nestihl státnice. Už pár týdnů s ním nemluvil, pohádali se.

Za okny zvonily tramvaje a pan Krbec tichým hlasem říkal: „Získat složku nějakého estébáka, třeba mrtvého, nebude úplně snadné,“ vždycky mluvil potichu, jak byl zvyklý z vězeňských cel a disidentských bytů, kde ve zdech mohlo být odposlouchávací zařízení, „generál Lorenc nechal hodně složek skartovat,“ řekl, „a ty co se zachovaly, jsou i dnes tajné. Jedinou šanci pro nás vidím v tom, že tohle byl estébák z padesátých let, je dávno po smrti, a proto Lorence nezajímal. Ale i tak platí, že nás do archivu ministerstva vnitra nepustí.“ Pana Krbce mu před lety doporučil Borek, když zjistil, koho má ve firmě, bývalého esenbáka, bývalého estébáka.

„Takže vy myslíte, že jsme bez šance?“ Zeptal se Michal Moroz.

„Pokud se něco zachovalo, bude to v archivu ministerstva vnitra a potom jsme skutečně bez šance, protože Frolík nikomu neukáže ani prázdnou stránku, pokud na ní je razítko tajné.“

„A kdyby o to někdo požádal oficiálně?“ Zeptal se.

„Nevím, koho máte na mysli?“

„Třeba Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu.“

„To by asi šlo.“

„Znáte tam někoho?“

„Mám tam známého z charty, Vaška Bendu samozřejmě, ale znám i pár vyšetřovatelů.“

„Proč chodit ke kováříčkovi, když můžete jít za kovářem.“

„Ale někdy je jednání s těmi dole snazší a hlavně rychlejší než s těmi nahoře. A Benda je rejpal.“

„To je fakt,“ řekl Michal Moroz, „kecal do všeho i Havlovi. Ale ÚDV si může vyžádat osobní složku našeho nebožtíka z archivu pod záminkou, že něco v souvislosti s ním vyšetřuje.“

Díval se na ně, přeskakoval pohledem z jednoho na druhého, a bavil se tím. Jeden pronásledovaný a druhý pronásledovatel, teď sedí vedle sebe na pohovce, jako na jedné lodi, ale ne spolu, opravdu jen vedle sebe, s odstupem, aby se ani náhodou nedotkli jeden druhého, a nejen fyzicky.

„Dobře, začneme na úřadě u Bendy,“ řekl a přitom ho napadlo, že by mohl zavolat známé investigativní novinářce, své bývalé redaktorce, která se přilepí na každou estébáckou kauzu jako vosa na bonbón. Mohla by pro něj něco vypátrat… „Zkuste to u některého vyšetřovatele, někoho, s kým se dobře znáte. Bendu z toho raději vynecháme.“

Potom napsal esemesku milence: Dneska se neuvidíme, něco mám.

Ty se se mnou chceš rozejít? Odepsala.

Nechci.

Myslíš, že jsi jediný na světě?

Proč já jí ten telefon platím? Pomyslel si.

Když zazvonil mobil, řekl si, to je ona, pořád prudí, ale nebyla to ona, bylo to neznámé číslo, a tak to zvedl.

Volal Kundík: „Volám ti, ale nezvedáš telefon!“ Vyčetl mu. Byl to on, Kundík, třídní prcek, a Kundík se nikdy v telefonu nepředstavil, neřekl své jméno, ani Kundík neřekl, snad tuhle přezdívku neměl rád, snad kvůli tomu, co naznačovala. Mluvil jako kulomet, jako vždycky, slova vystřeloval, jako by se bál, že ho něco přeruší, a on už to nedopoví. “Jsi v práci?“

„Samozřejmě.“

„Volal mi Milan, Milan Chára organizuje třídní sraz, doufám, že přijedeš.“

„Samozřejmě.“

„Přijedou i naši profesoři, dokonce i Pan Vajíčko, a to už je něco, vždyť jim musí být aspoň sedmdesát, kamaráde, vlastně i my jsme zestárli, už nám bylo čtyřicet.“

Jednou mu budu muset říct, aby mi nevolal ze skrytého čísla, pomyslel si, mohlo by se stát, že mu to nezvednu.

„Já se tak necítím,“ řekl.

Zašel si na rychlou večeři, tučný kousek vepřového masa s restovanou zeleninou, dal si malé silné espreso a odjel do Libně.

Na minulost myslet nechtěl.

 

4.

Žij každý den, jako by byl tvůj poslední.

Žižkovu a Libni zdaleka se vyhni, vzpomněl si na otřepané rčení, když po deváté večer odbočil k proslulému nočním podniku. Dub stál na chodníku, sám, a kouřil tlustý kubánský doutník, možná jejich lacinější napodobeninu z Portorika. Kruci, budu tady muset nechat auto do zítřka a v noci je tohle místo pískovištěm bezďáků, recidivistů a pervitinových smažek, pomyslel si. Dub měl své velké břicho bojovně vystrčené přes půl chodníku, rád říkal, že si pěstuje postavu zápasníka sumo. Buď zdráv a vesel, šerloku“ přivítal ho.

„Hele, neser.“

Dveře neměly kliku, jen velkou mosaznou kouli. Dub zazvonil, otevřel jim vyhazovač s prošlápnutým ksichtem a drze, možná jen tupě, si je prohlížel.

„To je teda ksicht.“

„Jdete k nám do podniku?“

„Namachrovanej, osvalenej, bez mozku,“ okomentoval ho Dub, „ale k čemu by právě jemu byl mozek, nakonec by mu překážel ve výkonu povolání.“

„Když zaklepeš na bránu pekla, nemůžeš čekat, že ti otevře svatý Petr, řekl mu. Začal litovat, že se nechal pozvat.

„Jak ti jde byznys?“ Vyzvídal Dub, když se posadili do měkké červené pohovky k nízkému stolku, jehož nohy připomínaly tlapy nějakého zvířete.

„Jde to.“

„Tak v čem teď jezdíš?“

„Mám bavoráka pětku, vždyť jsi ho viděl.“

„Toho už máš dlouho.“

„Dva roky. Kde máš kámoše?“

„Nějak jim to nevyšlo. Ale Franta, říkáme mu Rámus, protože furt na něco a na někoho nadává, by si u tebe chtěl objednat nějakou sledovačku. Řekl jsem mu, ať ti zavolá.“

"Ať mi zavolá.“

„Co si u nás dáte?“ Zeptala se jich číšnice, ne moc hezká holka, s obličejem jako prasečí rypáček, v krátkých šatech bez ramínek, s hlubokým výstřihem naplněným sny každého muže bez fantazie, se zaječíma ušima ve vlasech a s bambulí na zadku. „Máme dobře vychlazené šampaňské.“

„Slečno, já alkohol nemůžu,“ řekl číšnici, „já si dám kávu, malé silné preso bez smetany.“ A do jejích udivených očí dořekl: „Já pít nesmím, víte, já jsem jeho řidič,“ řekl a ukázal na Martina, „vlastně jsem jeho gorila.“

Vzpomněl si, že se celý víkend koupal v bublinách. „Šampaňské ne.“

„Tak si dejte bílýho medvěda,“ navrhla jim číšnice.

„Co je to?“ Zeptal se Dub. „Promiňte, jsem tupý, nevím, o čem hovoříte.“

„Šampus s vodkou.“

„Slečno, proč váš barman nosí tu teplou čepici?“ Zeptal se Dub.“ Je teplo, už je skoro léto…“

„To jsou vlasy, vlastně paruka.“

Naproti v separé seděl Tlusťoch, tlustý majitel podniku, v bílém obleku s dvěma řadami zlatých knoflíků na saku, s tlustým řetězem na krku a s dalším na zápěstí, s věncem světlých kudrnatých vlasů kolem hlavy, které něčím připomínaly barmanovu paruku.

„Vsadíme se, jestli Tlusťoch dneska vytáhne pistoli už před půlnocí?“ Zeptal se Dub.

„Nemám zájem,“ řekl. U baru zahlédl známého šéfredaktora z bulvárního Expresu, ve svetru s rolákem a s jeleny, příliš teplém na konec května. „Půjdu pozdravit jednoho známého,“ řekl.

„Víte víc, než vím já?“ Zeptal se to šotka. „Když mi to prozradíte, dám si s vámi skleničku.“

„O čem?“

„O předpovědi počasí.“

„Ty vaše fóry.“ Klidně mohl říct, jste pořád stejně protivný. „Máte pro mne nějaký tip?“ Zeptal se místo toho.

„O ničem nevím.“

„Škoda, obvykle víte, co se kde šustne.“

„Zatím se nešustlo nic.“

„Zato já mám parádní trhák,“ pochlubil se. „Údajně sem dnes přijde zlatý slavík, proto tu jsem. A proto mám s sebou Edu, našeho redakčního fotografa.“

„Budeme se těšit, i na vaše objektivní zprávy.“

„Možná přijde Karel Gott,“ řekl potom u příliš nízkého stolku, v příliš měkkém fotelu, s koleny u brady.

Nudil se. Zlatý slavík nešel a obézní majitel diskotéky s diskrétními pokoji nahoře v patře ještě nevytáhl svoji pozlacenou devítku. Přemýšlel, co čte v tvářích jeho hostů, nudu, touhu po rychlém zbohatnutí, strach z pádu na dno, strach z finančáku, stres… Červený plyš páchnul, byl cítit po předchozích hostech, blikající barevná světla mu v hlavě explodovala jako novoroční petardy a vlezlá hudba se táhla barem jako kouř z cigaret. Celá ta navoněná špína ho dráždila. Proč jsem tady, říkal si, doma jsem si mohl otevřít dobré víno a mohl jsem pozvat Telátko, vzpomněl si.

„Kam sis ulil prachy ty?“ Zeptal se ho Dub.

„Nevím, o čem mluvíš.“

„Neříkej, že nemáš někde na Kajmanech nebo v Belize zaparkovaných pár melounů na horší časy.“

„I kdybych měl, nebudu o tom mluvit.“

„Na čem teď děláš?“

„Víš, že mojí ctností je diskrétnost? Když ti to řeknu a ty to pustíš dál, přijdu o kšeft i prachy.“

„Dělal jsi něco pro Mrázka? Z toho musely být hodně dlouhý peníze, neříkej, že jsi z toho nevytřískal aspoň jeden míč…“

„Milion? Kde to žiješ!“

„Dokázal bys dostat k někomu do kanceláře štěnici?“

„Pánové, mohu vám nabídnout dámskou společnost?“ Zeptal se Tlusťoch. Naklonil se k nim a jeho zlaté řetězy chrastily jako policejní náramky. „Pánové, máme čerstvé zboží,“ řekl, jako by vychvaloval novou dodávku kaviáru. „na dvoře máme medvěda s krokodýlem,“ vychvaloval své zboží.

„Nemusíte se předvádět. My vám to věříme.“

„Co?“

„Všechno.“

Nudil se. Objednal si preso, aby zahnal spánek a pachuť vodky na jazyku. A rozloučil se, i když Dub protestoval, že noc je ještě mladá, žiješ jen jednou, přemlouval ho.

Bylo dávno po půlnoci, když vyšel na ulici. Na parkovišti před nočním klubem, ani nikde v dohledu nebyl žádný taxík, musel by čekat na noční tramvaj a to se mu nechtělo, po dlouhém víkendu chtěl co nejdřív na kutě. Stojí to za risk, pomyslel si, když odemykal auto, policajti už jsou dávno v pelechu. Nebyli. Zastavili ho hned za prvním rohem, mělo ho napadnout, že tady číhají na flamendry z proslulého bordelu. Jsou to snadno vydělané peníze, vlastně to mělo svoji zvrácenou logiku, i oni mění olovo na zlato.

„Dobré ráno, pane řidiči, policejní kontrola,“ řekli, „pane řidiči, předložte vaše dokumenty a dokumenty k vozidlu a tady nám foukněte do balonku, nadechněte se pořádně a vydýchněte, dokud vám neřekneme dost. Dost. Hm, nějak se nám to vybarvilo… Tak co s tím uděláme, pane řidiči?“

„Zaplatím vám pokutu, a bloky od vás nechci.“

„Kolik jste ochoten zaplatit?“

„Mám u sebe dva tisíce.“

„Dobře, ale dávejte si pozor. A auto nechte raději tady, máme dnes velkou bezpečnostní akci, u kolegů by vám to třeba neprošlo tak hladce.“

Do kanceláře dokodrcal tramvají a ustlal si na pohovce, domů se mu už nechtělo. Na dopoledne svolal poradu. Když zavřel oči, vzpomněl si na Kundíka. Čtyřicítka na krku, říkal. No a co na tom.

Ještě si pro sebe urvu pořádný kus světa.

 

Číst dál? Klikni.