1.
Pravda a lži.
Spal špatně a málo, jeho spánek byl neklidný, plný znepokojivých snů, některé zaspal a zapomněl, jiné si zapamatoval. Pan Vajíčko k němu ze školního stupínku promlouval jako starý Polonius: A především, sám sobě zůstaň věrný, a z toho poplyne jak z noci den, že budeš nezáludný také k ostatním. Ráno byl unavený víc než večer, ale musel vylézt ze spacáku, protože každou chvíli může přijít Chára a začne úřadovat. Nebožtíci nepočkají, i když mají čas, celou věčnost.
„Dobré ráno,“ zaklepal Chára na dveře, „nesu ti k snídani, pár koláčků z cukrárny u kostela. Kafe jsi měl?“
„Právě jsem zapnul překapávač, ale potřeboval bych asi něco silnějšího, pořádné preso.“
„Jak daleko jsi s jeho truhlicí?“
„Myslím, že jsem prohlédl všechno, všechno jsem sice ještě nepřečetl, ale v podstatě už vím, co všechno v ní je.“
„Ona to vlastně není truhla, byl to kufr, takové poválečné šméčko, se kterým Pan Vajíčko přijel do pohraničí, vidíš, tady jsou ještě otvory pro madlo.“
„Ty koláčky chutnají moc dobře.“
„Pan Vajíčko na tebe často vzpomínal, pořád věřil, že můžeš být velkým básníkem, omlouval tě, říkal, že teď je to těžké, je divná doba, ale všechno se zase urovná, stačí chtít, věřil, že najdeš sebe sama a vrátíš se a vrátíš se k nám. Martine, proč jsi toho nechal?“
„V mém soukromém boji pravdy a lásky proti zlu a nenávisti zvítězilo moje pragmatické já. To nepopírám.“
„Hraješ si na cynika, takový jsi byl vždycky, ale já vím, že takový nejsi, ty nejsi jako Talián, je to pořád jen ta tvoje stará póza, hra, kterou s námi všemi hraješ.“
„Poezie je mrtvá, nikoho nezajímá.“
„Co máš dneska v plánu?“
„Zajedu do Budějovic za Esterkou a potom uvidím.“ Vlastně to nevěděl jistě, ale do Budějovic zajet chtěl, aspoň na dobrý oběd v hotelu Zvon a na dobrou kávu v kavárně v Krajinské ulici. „Vrátím se až večer.“
„Ale už máš všechno, co jsi chtěl.“
„To nevím. Já nevím, Milane, jestli víme, jaký skutečně byl. Ještě budu pátrat.“
„Dobře, tak se měj.“
Někde na předměstí krajského města zazvonil telefon a na displeji se ukázalo neznámé číslo. Zvedl to.
„Haló.“
„Rozmyslela jsem se.“ Poznal hlas bývalé manželky Pana Vajíčka.
„Já také, ten deník od vás koupím.“
„Prodávám vám ho.“
Oba mluvili o deníku Pana Vajíčka, ale jako by handlovali s jeho životem. Kupoval a přitom kradl tajemství mrtvého.
„Tak za hodinu budu u vás,“ řekl a přidal plyn, ale přes Budějovice se musel loudat. A ještě se potřeboval zastavit v bance.
„Neudělala bych to, ale potřebuji peníze. Vám to bude připadat trapné, jste ještě mladý, ale potřebuji nové zuby,“ řekla, když jí předával dohodnutých dvacet pět tisíc.
„Tím se netrapte.“
Měl chuť otevřít sešitek okamžitě, ale ovládl se, nasedl do auta a dokonce se přinutil dojet k nejbližší benzínové pumpě, tam si koupil černou kávu z automatu, i když věděl, že mu nebude chutnat, a otevřel deník z roku 1962. Byl plný obvyklých záznamů Pana Vajíčka, jedna dvě věty o tom, co bylo ve škole, co se přihodilo v recitačním kroužku, jaké bylo počasí, překvapivá koupě televizního přijímače… Až tady, 15. června: Viktor se vrátil z vězení, prezident Novotný vyhlásil velkou amnestii pro politické vězně. Napsal jsem mu dopis, ale vrátil se neotevřený zpět. Pokusil jsem se ho najít a kontaktovat, omluvit se, snad vše vysvětlit, ale odmítl setkání, žádný kontakt vzkázal mi. On mne nenávidí a nikdy mi neodpustí.
Neodpustí, nenávidí, ale proč, za co…
Ještě včera tomu podivnému dopisu z truhly nerozuměl, nevěděl, čeho se týká, a ani dnes nerozumí úplně, ale je to tady, teprve dnes pootevřel dveře do jeho třinácté komnaty a co v ní bude…
Pravda, nebo lež?
2.
Proč už můj svět není básní?
Měl hlad jako vlk, ale za necelou hodinu byl v Budějovicích, zaparkoval na náměstí Přemysla Otakara II. přímo před hotelem Zvon, zaplatil v parkovacím automatu a usadil se v restauraci. Na tom samém místě, kde obědval v pátek. Objednal si steak z černého býka z vlastního chovu, byl správně propečený, a vypil malé pivo Budvar. Měl bych zavolat Esterku a vyzvednout si kopii dokumentu, který našla v univerzitní knihovně.
„Pane vrchní, platím,“ zavolal na vrchního.
„Vy jste u nás nedávno byl…“
„Samozřejmě.“
Ester zastihl až na druhý pokus. „Ahoj, Martine, budu doma až ve čtyři, jestli ti to nevadí.“ Aspoň budu mít čas projít se po městě a zajít na dobrou kávu, pomyslel si.
„Ne, to samozřejmě nevadí.“
Když obcházel Samsonovu kašnu na náměstí, zavolal Petr Pravda, když stál u divadla a četl si program činohry na minulý měsíc, volala Pilátová, když vystupoval po strmých schodech na Černou věž, zavolal Pavel Rosa, jako by se všichni spikli. Tak jak to jde? Ptali se. Jde to, ale dře to, odpovídal jim jako za starých časů, kdy spolu seděli ve školních lavicích. Nakonec zavolal Kundík: „Poslouchej, Martine, mluvil jsem teď s Milanem Chárou, říkal, že po něčem pátráš, že pátráš po něčem tajemném, myslí si, že chceš objevit nějaké staré tajemství Pana Vajíčka, prý jsi byl už dvakrát za jeho bývalou manželkou, a já jsem mu říkal, do prdele, Milane, co myslí, že najde…“
„Sám nevím. Víš, já myslím, že nebyl tím, čím chtěl v našich očích být. V jeho životě něco temného. Když teď o něm přemýšlím, připadá mi, že se něco skrýval, něčeho bál.“
„Připadal mi vždycky nebojácný. Jestli ustoupím, zastřelte mne, sám to přece říkal. A bránil tě. Proti všem“
„Odvahou se někdy zakrývá velký strach, i tohle nám říkal.“
„A vzpomínáš si, že ti jednou řekl, nesouhlasím s tím, co říkáte, studente, ale do poslední chvíle budu hájit vaše právo říkat to… Já si to pomatuju.“
„To je citát od Voltaira.“
„Proč to komplikuješ, proč prostě nenapíšeš, co všichni víme?“
„No právě, co víme?“
„Do prdele, Martine, nezačínej s tím.“
„Víš, já vím, já cítím, že možná udělal něco špatného. A nebudu psát nic oslavného, dokud nezjistím pravdu, protože to byl on, právě on, kdo nám kázal o morálce, druhému odpouštěj často, sobě nikdy, doufej ve spravedlnost, ale buď připraven i na bezpráví, říkal, to on vychvaloval ctnosti starých Římanů, nikdo nemůže být přinucen k nemožnostem, on zvedal ukazovák, když žádal: činy, ne slova.“
„Martine, to nemyslíš vážně,“ řekl ten prcek naštvaně. „Ani já s tebou nesouhlasím, nevím, co vlastně děláš, ani proč, ale před Milanem a všemi ostatními tě budu bránit,“ řekl potom. „Ale vážně tě nechápu.“
„Já jsem tohle ještě nikomu neřekl, a asi neřeknu, sice to říkám teď tobě, ale musí to zůstat jen mezi námi.“
Vzpomněl si přitom, jak ho Pan Vajíčko v prvním ročníku ohromil větou, poetismus je metoda, jak nazírati na svět, aby se stal básní, od té chvíle chtěl být básníkem, a když poprvé uviděl Milevu ve svatozáři jejích dlouhých vlasů v barvě zcukernatělého medu, svět básní byl. Byl zklamaný, když později zjistil, že ani tuhle větu nevymyslel Pan Vajíčko, že to byl Nezval, nebo Teige, ale nevadilo to, protože svět pro něj byl nenapsanou básní a Pan Vajíčko byl jeho rádcem a protektorem. Možná teď řekl Kundíkovi víc, než chtěl. Zlobil se na sebe. Měl bych být opatrnější. Určitě to bylo zbytečné, a je to předčasné, nemá smysl mluvit o hříšném životě svatých, dokud nebudu vědět víc, dokud nebudu mít jistotu, pokud mluvit o něčem takovém vůbec nějaký smysl má.
„Budu mlčet jako hrob,“ slíbil Kundík.
„Tak dobře, tak zatím nikomu nic neříkej. Ale já už musím končit, mám další hovor, asi někdo z kanceláře.“
„Haló.“
„Šéfe, co je s vámi?“
„A co s vámi, Babi Mlady, říkal jsem vám, že jedu na pohřeb do jižních Čech.“
„Ale, šéfe, to bylo v pátek!“
„A dnes je teprve pondělí. Musím tady něco dokončit.“
„Kdy se vrátíte?“
„Někdo se po mně ptal?“
„Paní Raubalová. A ještě ta vaše nová slečna, prý neberete služební telefon,“ řekla vyčítavě, „ale nebojte, vaše soukromé číslo jsem jí nedala. A ten fotograf, kterého jste najal na sledovačku, se ptá, jestli ho zaměstnáte natrvalo.“
„To počká, dokud se nevrátím.“
„Haló.“
Čekal ho další hovor. „No nazdar, ty dobrodruhu, já se ti nemůžu dovolat. Už hodinu. S kým to pořád kecáš?“ Volal Pivní pes.
„S kým myslíš? Se spolužáky. Naposled s Kundíkem.“
„No a?“
„Taky mi chceš domlouvat?“
„To ne, ale chtěl jsem se s tebou domluvit, když už jsi tady, že bychom zašli na pivo, třeba do Masných krámů.“
„Snad to půjde, já ti zavolám. Rád bych se zastavil u Taliána.“
Když si objednal kávu v kavárně v Krajinské ulici, zavolala Ester: „Přijdeš ve čtyři, můžeš, najdeš to?“
Našel to snadno, s navigací v mobilu není těžké najít cokoli a možná i kohokoli. A co pravdu, minulost jednoho člověka?
„Pojď dál, uvařím ti čaj.“
Žila v panelovém domě na sídlišti Máj a jeho hned napadl prostoduchý rým, mladá láska to je ráj, a nic z Máchova máje. Esterka měla pod levým okem modřinu, asi to tady bude spíš peklo.
Sotva se stačil napít čaje, který nikdy nepil, když v předsíni zarachotily klíče.
„To je Radek?“
„Ne Karel, víš, Karel se vrátil.“
„Co ty seš zač? Ester, kdo je to? Co tady chce?“
Byl cítit hospodou, laciným pivem a cigaretovým kouřem. A Esterka měla pod levým okem tu ošklivou modřinu.
„Tohle,“ řekl a udeřil ho pěstí.
Na dokument, který si měl odnést, zapomněl. „Promiň, Esterko, já vím, neměl jsem to dělat, ale musel jsem.“ Také ona na slíbený dokument zapomněla, když se sklonila nad Karlem ležícím na zemi.
„Raději už jdi,“ řekla.
Bylo mu trapně, kvůli ní, i proto, že zapomněl, že už nechce napravovat svět.
Svět není naivní říkanka.
3.
Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.
Ano, ta důvěrná blízkost, téměř sourozenecká spřízněnost z času dospívání, je pryč a snaha napravovat jiné a pomáhat jim, když o to nežádají, dokonce ani nestojí, končí obyčejně trapasem. Každý žije svůj život a nikdo nemá právo ho soudit nebo měnit. Možná je s ním šťastná, je šťastná, protože se má o koho starat, i když je to jen věčně opilý buran, který ji sem tam uhodí, a kdo jsem já, abych rozhodoval, kde začíná a končí štěstí druhých, když sám nemám dobrý metr ani na sebe.
Mohl Esterce říct, amicus certus in re incerta cernitur, Esterko, pravého přítele poznáme v nejisté době. Ale moralizovat se mu nechtělo. V půl šesté se měl sejít s Pivním psem.
Čekal ho a chodníku před domem v Klaricově ulici.
„Změna plánu, volal mi Talián, chce, abychom to roztočili na jeho ranči, a já jsem mu to slíbil. Nejsi proti?“ V kufru ojetého Renaulta měl basu piv z Budvaru. „To je železná zásoba,“ řekl. „Pojedeme mým autem, ne.“
„Raději ne.“
Nechtěl nechat auťák za dva miliony stát přes noc na ulici.
„A co pivo,“ protestoval Pivní pes.
„Přeložíme ho ke mně,“ řekl rezignovaně. Takové ponížení ještě jeho BMW 6 Cabrio nezažilo. „To si aspoň jednou nemůžeš dát pohov?“
„Na mě se nemůžeš zlobit, vždyť víš, že jsem blbej.“
Když už byli na cestě, zavolal Talián: „Tak kdy přijedeš, snad jsi už neodjel zpátky do Prahy?“
„Jsme na cestě.“
„Víš, že Lord Voldemort dostal za to, že v Praze na křižovatce srazil Číňanku, tři roky natvrdo?“
„Ne, ale je to dobře.“
„Myslel jsem, že ho budeš bránit. Znáš se s ním?“
„Jednou dvakrát jsem s ním mluvil.“
„Dělal jsi pro něho?“
„Ne, potkali jsme se na golfu, možná v bordelu.“
„To jsi celý ty,“ řekl Pivní pes.
„A jak pokračuje tvoje pátrání?“ Zeptal se Talián.
„Nevím, nejsem si jistý. Počkej chvíli, myslím, že vidím jednu známou holku…“
„Jak tomu říkal Pan Vajíčko? Nežádoucí asociace?“
„Ne, tak to asi nebyla ona. Ne, to ne, on by řekl, máte příliš bujnou fantazii, studente.“
„Tak se těším, že pokecáme,“ rozloučil se Talián.
Ne, to není možné, říkal si, ale možná je, možná že v tom anonymním davu na ulici skutečně zahlédl Milenu, Milenku, tu příležitostnou přítulnou milenku z Rožmberka… „Myslel jsem, že vidím holku, kterou jsem včera sbalil na Lipně, řekl, když položil telefon, „ale kdoví, kdo to byl, všechny holky teď vpadají stejně, asi to byl omyl.“
„Ty nabíječi,“ řekl Pivní pes, „ty se nikdy nezměníš.“
„Samozřejmě.“
„A víš, že ti to, co jsi říkal v pátek na slezině o mladých holkách, sežral jenom Pavel Rosa? Roman Prorok tvrdil, že jako obvykle kecáš.“
„Samozřejmě.“
Byla tma, ale Taliánův ranč našli snadno, po pár kilometrech z odbočky z hlavní silnice do tmy zářila pěticípá hvězda.
„No nazdar, von to tady má jako v Kremlu,“ vyjevil se Pivní pes.
„To je texaská osamělá hvězda, ty vole, ty máš tak vypitej mozek, že ti to nemyslí,“ řekl naštvaný Talián. „A to pivo sem netahej, máme ho dost!“
„Budvárek?“
„Taky.“
„K čemu potřebuješ tak velkej barák?“ Divil se Pivní pes.
„Hele, tohle není můj dům, je to ubytovna pro klienty, kteří si přijedou zarajtovat na našich koních, ale je tu kuchyně, kdybyste měli hlad, a pokoje k přespání, já mám soukromou usedlost vzadu za lesem.“
Ale žádný les neviděli.
„Je tma jako v pytli,“ řekl Pivní pes.
„Můžete tady přespat, a můžeme zakalit. Martine, co budeš pít?“
„Bílé víno.“
„Já ne, já chci pivo,“ protestoval Pivní pes.
„Tebe se neptám, natoč si ho sám.“
„Vzpomínáte na Perouta? Vždycky říkal, máme hodně práce, když přišel do třídy, už ve dveřích říkal, máme hodně práce, Prorok k tabuli.“
„Ale Prorok udělal slušnou kariéru, dělá teď starostu ve Vodňanech, úplně blbej asi nebyl,“ řekl První pes.
„Vychcanost není inteligence,“ poučil ho Talián, „ale fakt je, že je často užitečnější pro život než vzdělání a pracovitost.“
„Slyšel jsi v Praze něco o Piškulovi?“ Zeptal se Pivní pes. „Po něm jako by se zem slehla, a přitom snad dělal v zahraničním obchodě.“
„Z pézetky ho vylili kvůli chlastu.“
„To bych do něho neřekl, vypadal jako sádrový andělíček, takový tlustý, baculatý a vždycky pil jenom limonádu,“ řekl Pivní pes.
„Víš, že vám zabásli kmotra?“ Zeptal se Taliána. „Snad nemáš některé pozemky od něho?“
„Blázníš!“
„Budvar od pípy jedna báseň,“ básnil Pivní pes. A potom se zeptal: „Člověče, Martine, v životě by mě nenapadlo, že z tebe bude soukromý detektiv. Byl jsi náš poeta bonus, pořád zasněný, pořád hlavou v oblacích, a na tohle snad musíš mít hroší kůži. Jak tě to napadlo?“
„Napadlo mě to, když jsem vynášel odpadkový koš, už jsem to vyprávěl na pohřbu, v kontejneru s odpadky se přehrabovali dva chlapi a vůbec nevypadali jako bezdomovci ve starých hadrech, měli na sobě kožené bundičky a džínsy. Měl jsem v koši spoustu zmačkaných nebo napůl přetržených papírů s dost důležitými poznámkami, žádost o hypotéku, staré bankovní účty, koncepty dopisů, spoustu dokumentů se jménem, rodným číslem i s adresou, a napadlo mne, co všechno by z toho šlo vyčíst, že by z toho všeho šlo složit, co dělám, kdo jsem a možná, jaký jsem… A tak jsem založil agenturu Kontejner. Ani bys neřekl, co všechno vyčteš z odpadků důležitých lidí a celebrit.“
„Ty vole, větší blbost jsem v životě neslyšel,“ řekl Talián. „Tohle můžeš nakukat Rosovi, mně ne.“
„Tak ukaž odpadky, srabe,“ vyzval ho Pivní pes.
„Pojďte bavit o něčem jiném,“ řekl Talián. „Kolik už jsi toho napsal, Martine?“
„Volal ti Chára? Asi deset stran.“
„To je dost málo.“
„Každý den napíšu pár stránek, to je starý zvyk ještě z redakce, ale moc dobře se to nepíše.“
„Hochu zlatý, co tě žere? Vždyť píšeš obyčejný životopis, narodil se, umřel, a co bylo mezi tím, co prožil, vykonal. Proč ti to nejde?“
„No právě, víme, jak žil a co prožil? Kluci, on nebyl bez bázně a hany, nebyl to takový vzor, za jakého jsme ho považovali.“
O tom ale mluvit nechtěl.
„Ale Chára přece říkal, že o něm víme všechno.“
„Říká vám něco jméno Dewetter?“
„Ne,“ řekli skoro naráz.
A Viktor? „Něco mne napadlo, ale potřebuju počítač s internetem,“ řekl Taliánovi.
„A nechceš raději holku? Objednám ti šlapku z Písku.“
„Ne, děkuju.“
„Tak si vlez do kanceláře provozního, ale myslel jsem, že si pokecáme a dáme si do nosu, tak dlouho jsme se neviděli.“
„Jen na chvíli, dejte si zatím s Pivním psem.“
„Kdo nepije s námi, pije proti nám.“
Ještě než od nich odešel, dříve, než zapnul stolní počítač s obrovským displejem, vybavil se mu ve sloní paměti zápis z deníku: Viktor se vrátil z vězení, prezident Novotný vyhlásil velkou amnestii pro politické vězně. Napsal jsem mu dopis, ale vrátil se neotevřený zpět. Pokusil jsem se ho najít a kontaktovat, omluvit se, snad vysvětlit, ale odmítl setkání, žádný kontakt, vzkázal mi. On mne nenávidí a nikdy mi neodpustí… A teď, právě teď, si spojil jméno s příjmením, Viktor Dewetter, bingo, možná. Ale třeba to nic neznamená, třeba k sobě to jméno a tohle příjmení vůbec nepatří. Kliknul na ikonku prohlížeče a do vyhledávacího řádku naťukal: Dewetter. A ukazovákem udeřil do klávesy Enter.
Chára říkal, víme o něm všechno… A Talián po pohřbu řekl: včera není dnes.
Vše plyne. To je dialektika.
4.
Otázky vedou k odpovědím.
Dewetter není tuctové jméno jako Novák, Nový, Novotný, v internetu o něm jistě něco bude, když už je tam kdekdo. Na obrazovce počítače plné otisků prstů, jak si na ní Taliánovi zaměstnanci ukazovali, se objevilo víc než sto odkazů. Pavel Dewetter, výrobce a opravář starožitného nábytku, Karel Dewetter, spisovatel, David Dewetter, student, nezajímal ho a ani jeho profil na facebooku ho ničím nezaujal, Jindřich Dewetter…
Zkusil hledat celé jméno Viktor Dewetter. Viktor Dewetter, politický vězeň, 1951–1962, vězněn v příbramských táborech nucené práce, později v nápravně pracovních táborech Vojna a Bytíz.
Je to on? Mohl by to být on. Co zlého mu Pan Vajíčko udělal? Co to bylo, že za to Viktora zavřeli, a co mu Viktor nemohl odpustit…
Talián a Pivní pes se ve vedlejší místnosti překřikovali, pamatuješ, vzpomínáš si, lovili v paměti pozapomenuté vzpomínky. Ano, vzpomínají, protože vzpomínat po letech je příjemné, dokonce i vzpomínka na nepříjemný zážitek se časem může proměnit na veselou historku. Vzpomínáš si na průšvih, co měl Martin s bigbítovou kapelou, někde na tancovačce po oslavě Mezinárodního dne žen se opili a začali hrát soudružkám zakázané skladby, běžím s hovnem proti plátnu, do plátna to hovno zatnu, a Martin nakonec přítomné vyzval: soudružky a proletáři všech zemí, spojujte se. A Pan Vajíčko druhý den přišel do třídy v šoku. Básník – a hraje v bigbítu!
Banální historky, řekl si, co bylo, bylo. A koho to ještě dnes zajímá?
„Pan Vajíčko o něm říkal, že je vzácný klenot, a všichni ho musíme chránit, že on je poslední bohém.“
„A divíš se, těch pitomostí, co nadělal, Pavel Rosa s ním nechtěl nikam chodit, bál se, že pokaždé udělá nějaký průšvih.“
Ale užili jsme si to s ním, říkají. Vzpomínají, že před odjezdem na lyžařský výcvik strčil Horovi do baťohu cihlu místo bochníku chleba, Hora se s ní táhl z Budějovic přes Prahu a Sněžku až na Luční boudu. Že ho vyloučili z internátu, a nikdo neví proč. Protože Horovi postavil v pokoji sněhuláka. No to je fakt sranda. A to všechno je nic proti básničce o mramoru, kvůli ní měl skutečný veleprůser, a kdyby za něj neorodoval Pan Vajíčko, maturoval by v polepšovně, nebo vůbec. Poslouchal je tak napůl ucha.
„Hej ty tam, co tam furt děláš?“ Křičel z vedlejší místnosti Talián.
„Už jdu.“
„Martine, hej, kdo nepije s námi, pije proti nám!“ Křičel na něj Pivní pes.
„Vydržte, hned to bude.“
Vyhledal ještě amnestii prezidenta Novotného. Byl to on, kdo byl prezidentem v roce 1962.
První amnestie presidenta Novotného z 9. května 1960, vyhlášená u příležitosti 15. výročí konce druhé světové války, prominula tresty za protistátní trestné činy, kromě případů, že šlo o přímé agenty imperialistických rozvědek, teroristy, sabotéry, záškodníky a organizátory nebezpečných protistátních skupin, četl v odkazech. Druhá Novotného amnestie z 9. května 1962, vyhlášená k 17. výročí konce druhé světové války, prominula tresty za trestné činy pobuřování, zneužívání náboženské funkce, hanobení republiky a jejího představitele, hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele, opuštění republiky, vniknutí na území republiky, poškozování zájmů republiky v cizině, násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci, hanobení národa, rasy a přesvědčení, nedovoleného ozbrojování a šíření poplašné zprávy ve výměře do jednoho roku odnětí svobody. Z amnestie byli vyloučeni sabotéři socialistické výstavby a jejich pomocníci, pachatelé teroristických akcí, pokud při jejich provádění použili zbraně nebo výbušniny, přímí agenti imperialistických rozvědek, kteří plnili nebo aspoň počali plnit úkoly, jimiž byli pověřeni atp. Třetí a poslední amnestie presidenta Novotného z 9. května 1965, vyhlášená u příležitosti 20. výročí konce druhé světové války, prominula tresty nebo jejich části do jednoho roku odnětí svobody.
Hm, a co teď s tím?
Borek! Zase si vzpomněl na Borka, Někdy na něj myslel, myslel na něj, když potřeboval rozklíčovat nějaký problém. Ale je pozdě.
Takže popořádku. Jde o záležitost z roku 1962, vlastně se o ní zmiňuje deník z roku 1962, tehdy byla vyhlášena druhá amnestie prezidenta Novotného, a Viktor, který Panu Vajíčkovi neodpustil a odmítl i jeho dopis s omluvou a snad i osobní setkání, se dostal z vězení a svobodu. Viktor se vrátil z vězení, prezident Novotný vyhlásil velkou amnestii pro politické vězně. Napsal jsem mu dopis, ale vrátil se neotevřený zpět. Pokusil jsem se ho najít a kontaktovat, omluvit se, snad vysvětlit, ale odmítl setkání, žádný kontakt vzkázal mi. On mne nenávidí a nikdy mi neodpustí, zapsal si Pan Vajíčko.
Do kanceláře nakoukl Talián: „Martine, trvá ti to celou věčnost, my už jdeme na kutě.“
„Já asi taky.“
Ale kdo ví, jestli usne. Bál se, že spánek nepřijde, protože hlavu měl plnou znepokojivých myšlenek. Ale potřeboval se aspoň trochu vyspat, brzy ráno chtěl odjet do Prahy.
Aspoň na chvíli si zalezl do postele, ale usnout se mu nedařilo. Pane profesore, vedou správné otázky ke správným odpovědím, jak jste nás učil, anebo jen k očekávaným odpovědím? Je v každém člověku něco dobrého, co je možné takovými otázkami odhalit? A co když najdeme něco zlého, pane profesore, co potom? Až zjistím pravdu a napíšu, jaký jste opravdu byl, budu vinen, obžalován a odsouzen. Chára tvrdí, víme o něm všechno. Ale víme to, známe vás? Co když máte na svědomí něco nečestného, nějaký zlý skutek, možná zločin… Převaloval se v posteli sem tam a nedokázal usnout. Kdo je Viktor Deweter, jaký zločin spáchal? Co udělal pan Vajíčko, jak mu ublížil?
Vstal a osprchoval se studenou vodou. „Musím jet, musím do Prahy,“ řekl sotva probuzenému Taliánovi.
„Stalo se něco?“
„Ještě nevím.“
Ještě neznal odpovědi, ale ty správné otázky už měl.
Číst dál? Klikni.